Po dalších padesáti kilometrech se podél cesty objevují první mohutné cedry, tedy vysoké stromy se silným kmenem a vzezřením podobným mohutnému smrku, a zároveň se tedy přiblížil cíl naší dnešní cesty Tady v Maroku se totiž nachází údajně největší cedr na světě a tak ho samozřejmě musíme vidět na vlastní oči. A protože tento maxistrom jako na potvoru nestojí přímo u silnice, budeme k němu muset podniknout asi pěti kilometrovou procházku. Ale aspoň se projdeme.
Bohužel ještě netušíme, jak krutou daň za spatření této jistě velmi zajímavé dřeviny všichni zaplatíme. Naše procházka nás tu zdrží natolik, že na tábořišti u hlavní silnice, odkud se k cedru vychází, zabivakujeme a přespíme tu. Kdybychom se na cedr vykašlali a sjeli jsme dolů do údolí, bylo by všechno v pohodě, jenomže takhle budeme nocovat v nadmořské výšce 1780 metrů, což si zatím nikdo z nás neuvědomuje, pouze řidiči a ti už nás varovali včera…
Tak jsme tedy zabivakovali, všude kolem pobíhají opičky – mahuti a okolo nás se hned motají prodavači zkamenělin a minerálů, kteří mají své krámky hned vedle silnice a tedy také vedle našeho tábořiště. My ale rovnou vyrážíme k maxicedru, abychom se sem stihli vrátit, než zapadne Sluníčko. Procházka to byla celkem příjemná a ta zázračně obrovská dřevina byla ještě mnohem větší kýč než jsem očekával. Nevím, jaký jiný dojem bych měl mít z polámaného stromu ohraničeného obrubníkem a s cedulkou „největší cedr na světě“. Okolo stromu jsou samozřejmě rozmístněné krámky s minerály, pěkně jeden vedle druhého. A tak někteří z nás nakupují a smlouvají a já jdu radši zpátky k autobusu, aby se mi z té nádhery nazamotala hlava.
Všichni jsme se sešli až u večeře, když už pomalu zapadalo Slunce. Najednou se zdá, že se s ubývajícím slunečním svitem začíná nějak podezřele rychle ochlazovat. Po večeři tedy vyrážíme do lesa pro nějaké to roští, abychom si udělali ohýnek a trochu se zahřáli. Inu, vždyť jedeme přímo z pouště, tak na nějakou zimu nejsme zvyklí. Prodavači minerálu mezitím zapečetili své obchůdky a přivázali k nim své strážní psy, připravené roztrhat každého, kdo se k nim jen přiblíží. Jediný, kdo tu s námi zůstal je jakýsi domorodý hlídač a samozřejmě smečka opic v korunách okolních stromů. Jinak každý normální člověk odsud na noc odjíždí pryč. 
Nás hřeje dlouho do noci velký oheň, do kterého nám velmi významně přispěl i domorodý hlídač. Ale všude okolo začíná být hrozná zima. Libor vytahuje svůj džin nebo co to měl a nechává lihovinu kolovat. Naštěstí není sám, takže se i tímto způsobem aspoň trošku vytápíme zevnitř. Ale nestačí to a o půlnoci, když už oheň pomalu dohasíná, rychle přebíháme do našich zmrzlých stanů.
Ani nemůžu slovy vyjádřit, jak jsem dobře koupil svůj teplý spacák s dutým vláknem. Tady ve Středním Atlasu mě už vůbec nemrzí ty dvě tisícovky, které jsem na jeho koupi obětoval. Navlečen do všeho teplého, co jsem v krosně našel, jsem se docela dobře vyspal. Mnozí takové štěstí neměli a už od brzkého rána rozdmýchávali pohaslý oheň. Dobře na tom nebyl ani Michal, kterého díky skvělému kuchařskému umění našeho trochu podivného kuchaře trápil průjem. Všichni jsme to ráno měli před očima kromě jinovatky na stanu také větu z informačního dopisu naší cestovní kanceláře, že převládat by mělo letní oblečení.

Den 24. - 29.10.2002
K našemu překvapení se hned po ranním rozbřesku seběhli ke stanům mahuti. Vždycky jsem si myslel, že opice jsou teplomilná zvířata a že v takové zimě, která tu byla v noci, musí nutně zmrznout. Nestalo se a opičáci si s chutí dopřávají zbytky z naší snídaně. Za odměnu se nechají bez dlouhého přemlouvání vyfotit.
Po snídani urychleně balíme naše věci a opouštíme tohle nehostinné místo. Sjíždíme dolů do údolí do zdejšího horského střediska Azrou, do kterého je to z našeho promrzlého tábořiště sedm kilometrů. Kromě kasby Moulaye Ismaila je ve městě hlavně velké tržiště a téměř neuvěřitelný pořádek. Prý sem často jezdíval otec současného krále a dodnes velmi populární panovník Hassan II. Azrou také leží na křižovatce dvou významných cest – na sever se cesta rozdvojuje směrem do Meknesu a do Fezu, zatímco na jih vedou cesty do Marrakeše a do jižních oáz. Proto není divu, že je Azrou velmi významným obchodním střediskem.
My se vydáváme do Fezu a záhy opouštíme Střední Atlas. Po mnoha dnech se tak opět ocitáme v severním Maroku. Dnes nás čeká další z vrcholů naší cesty – starobylé královské město Fez, a tak uháníme na sever, abychom co nejrychleji překonali vzdálenost 80 kilometrů a měli na prohlídku tohoto legendárního marockého města co nejvíc času.