Z předměstí Rabatu se vracíme na nocleh ke Kenitře a návštěvu hlavního města si necháme na zítřek. Na dnešek nám cestovka naplánovala nocleh v divočině. No, proč ne, v Rabatu budeme spát až zítra, protože v kempu nemůžeme spát každý den. Vracíme se tedy k ústí řeky Oued Sebou. Místní pláž se jmenuje Mehdyia. Stále neprší a tak můžeme konečně nechat sušit naše provlhlé stany. Samozřejmě jdeme hned obhlédnout zdejší pláž, kterou tvoří obrovská duna. Atlantik vypadá lákavě, po večeři ho určitě vyzkoušíme! Místem našeho noclehu je tentokrát přistávací dráha malého letiště. Je samozřejmě hliněná a po dnešním dešti je tu plno louží. Prý tady bývají problémy s místními úřady, kterým se stany na letištní dráze, byť nepoužívané, moc nelíbí. Však to také netrvá dlouho a přijíždí dva policisté. My nic neřešíme a protože jsme po večeři, jdeme se vykoupat. Musím podotknout, že marocký Atlantik je pěkně studený, což způsobuje jistý jižní mořský proud, ale koupel byla i tak skvělá. Oceán má pořádnou sílu, tak je někdy obtížné překonat zpětný proud a vylézt na břeh.
Během naší koupele nám pěkně vyschnul stan a policisté se vytratili, aby se večer vrátili v doprovodu jistého člena městské rady z Kenitry (nejsem si jistý, jestli to dokonce nebyl sám pan starosta). Ten nás zde srdečně uvítal a dal se s námi do řeči, bohužel anglicky moc neuměl, tak jsme museli komunikovat pouze zprostředkovaně přes průvodkyni Lucku, která tlumočila z francouzštiny. Po několika zdvořilostních frázích stáčíme hovor k ožehavému tématu, který není pro náš „realizační tým“ příjemný a málem se na něj už pozapomnělo. Na začátku vyprávění jsem líčil problémy spojené s plánovanou a slíbenou návštěvou Západní Sahary, tedy území oficiálně patřícímu k Maroku. Na začátku cesty nám bylo oznámeno, že návštěva Západní Sahary zkrátka nebude možná, protože byl podepsán jakýsi papír na marockém velvyslanectví, a že nás na Západní Saharu zkrátka nepustí a že se s ničím takovým na naší cestě nepočítá – tady bych možná připomněl název našeho zájezdu tak, jak je v i nejnovějších katalozích naší cestovky - Marokem na Západní Saharu. Maročan je naším dotazem, zda se lze na Západní Saharu dostat, zaskočen a Lucka dál viditelně nerada tlumočí, že pan radní nevidí jediný důvod, proč bychom neměli na Západní Saharu jet a pročpak by nás tam neměly úřady pustit, vždyť je to přece součást Maroka. No, pan radní tomu prý nerozumí. Jakpak by ne, vždyť je tu doma….Je nadevše jasné, že řidičům ani slečně průvodkyni se nechce podniknout 1000km dlouhou cestu pustinou a pouští. Cestu, kterou nám slíbili, na kterou nás nalákali, kterou jsme si zaplatili…
Pana radního se ještě ptáme, jestli jsou tu normální tak enormní dešťové srážky, které nás dneska tak zaskočily, tak prý to byla jen vyjímka. Po chvíli se s námi loučí a své dva nebohé policisty nám tu nechává jako bodyguardy, aby hlídali nás i letiště. Hoši budou spát v autě – že se na nás radši nevykašlali. My uleháme do spacáků s hvězdami nad hlavou a s šumícím oceánem v dálce. V noci mě ale budí jiné šumění – pořádná průtrž mračen…