Den 7. - 12.10.2002
Naše obavy se ale ráno naplňují – prší a na nějaké výrazné zlepšení to nevypadá. Hezky nás Afrika vítá, my sem jedeme za Sluníčkem a ono tu lije, jako u nás doma…Rychle balíme stany a snažíme se, aby zůstali vlhké jen zvenku. Vyrážíme na cestu, dnes nás čeká asi 180km jihozápadním směrem. Měli bychom opustit pohoří Rif a navečer snad dorazíme až k Atlantiku.
Po šedesáti kilometrech zastavujeme ve městě Ouezzane (čti Wazan), které vlastně leží na okraji pohoří Rif. Vzhledem ke své poloze vždy představovalo významnou mocenskou základnu a v 19.století byli místní šejkové – ouezzani - jedněmi z nejmocnějších panovníků v Maroku. Samotný Ouezzane má pro Maročany velký význam neboť zdejší šejkové pocházeli z rodu Idrissidů – první zakládající marocké dynastie. V 18.století tu Moulay Abdallah es-Shereef založil náboženské středisko zvané „zaouia“ a to se časem stalo cílem velkolepých poutí. Ačkoliv se město nestalo svatým, mohli zde křesťané a židé pobývat jen dočasně. Paradoxem potom je, že se za jednoho z místních šejků v 19.století provdala Angličanka.
Z Ouezzanu jsme toho ale moc neviděli, protože déšť opět přešel v liják, a tak raději spěcháme přes náměstí do jedné z kaváren, kde zrovna místní obyvatelé sledují nerušeně televizi. Prohlídku mešity Zaoia, údajně třetí nejdůležitější svatyně v zemi, si musíme odříci, protože jsme rádi, že nám zatím nepromokly bundy. Dovnitř bychom se stejně jako nemuslimové nedostali, tak si raději dáme čaj. Velkým problémem se ukázala být 50Dh bankovka, kterou nám majitel restaurace není schopen rozměnit a daří se mu to až s pomocí několika hostů….
Naše cesta pokračuje do města Souk El Arba, kde křižujeme silnici P6, po které se budeme asi za 14 dní vracet z jihu na sever. My ale jedeme na jihozápad a cestou přejíždíme největší marockou řeku Oued Sebou. 
Přijíždíme na pobřeží Atlantiku. Zmíněná řeka se tu vlévá do moře a kousek odtud je třistatisícové město Kenitra. Konečně přestalo pršet. Ještě nás ale čeká návštěva místní botanické zahrady, která se už nachází téměř na předměstí Rabatu. Zahradu založil na počátku 50.let minulého století Francouz M.Francois, bohužel v průběhu 80.let to tady všechno tak trochu zpustlo, teprve v posledních letech se pod správou ministerstva vnitra zahradě zase vrací původní elegantní vzhled. Vstupné činí pouze 5Dh a zpočátku se zahrada zdá dost spletitá. Jsou tu dvě stezky odlišené barvou a délkou. Jdeme samozřejmě po delší trase, která nás po chvíli přivádí do zadní části, která je přece jen o poznání zajímavější. Je tady ukázka brazilského deštného pralesa, flóry francouzské Polynésie nebo japonské zahrady. Je tu i několik jezírek a vrcholem návštěvy je kontakt s trojicí opičáků, kteří jsou drženi v klecích a chtějí se dost svérázným způsobem kamarádit.
Ze zahrady jedeme přímo na předměstí hlavního města. Navštívíme zdejší supermarket, který si v ničem nezadá s těmi evropskými. Nebýt přičmoudlých prodavačů, ani bych snad nevěřil, že jsme stále ještě v Maroku. Ještě že jsme nákupy v Ceutě nepřehnali…