Do Casablanky je to kousek a po poledni už zastavujeme v tomto největším a nejdůležitějším marockém městě. Casablanka je vlastně i největší a nejživější přístav severozápadní Afriky, byla navržena Francouzi jako takové dvojče Marseilles, ale dnes už Casablanka tento svůj vzor v lecčem předčila. Její vývoj a rozmach začal v roce 1907, kdy měla 20 000 obyvatel a kdy zde zakotvili Francouzi, aby tu o pět let později vyhlásili Protektorát. V tehdejší době byl nejdůležitějším marockým přístavem Tanger, jenomže ten byl tehdy v mezinárodních rukou a bylo tedy nutné najít jiné obchodní centrum. A právě Casa, ležící v nejúrodnější a na minerály nejbohatší části země, byla přirozenou volbou.
Dnes má Casablanka tři a půl milionu obyvatel a je to v podstatě normální velkoměsto téměř evropského charakteru. Bohužel tento evropský charakter dnes do města přitahuje čím dál více venkovských imigrantů, což zapříčinilo značné sociální problémy, se kterými se toto velkoměsto potýká. Problém koncentrace městské chudiny je problémem trvalým a stejně jako za francouzské nadvlády představuje i dnes hrozbu vládní stabilitě. Jestli se osud přistěhovalců zlepší a jakým směrem bude vývoj velkoměsta pokračovat, se ukáže až v budoucnu.
Vzhledem k tomu, v Casablance nejsou žádné významné historické památky a ani zdejší medína není ničím nějak zvlášť zajímavá, je naším hlavním a jediným cílem velká mešita Hassana II. Práce na tomto obrovském projektu začaly v roce 1980 a mešita byla slavnostně otevřena 30.srpna 1993. Svatyně se tyčí na skalnaté plošině nad mořem a je to skutečně nejambicióznější stavební plán již zesnulého vladaře a hovoří se i o novém odkazu marocké architektuře. Navíc je - navzdory marocké tradici nevpouštět do muslimských svatostánků nikoho, kdo je odlišného vyznání - mešita otevřena všem a tak můžeme za 100Dh (studenti 50Dh) podniknout hodinovou prohlídku s marockou průvodkyní.
Vstupujeme do velkolepé stavby, kterou navrhl francouzský architekt Michel Pinseau. Naše arabská průvodkyně nám anglicky vypráví, že se do mešity vejde až 25 tisíc věřících a dalších 80 tisíc se může modlit na otevřeném nádvoří. Vysvětluje nám, že materiál použitý na stavbu pochází z různých končin země – mramor z Agadiru, cedrové dřevo ze středovýchodu země, žula z Tafraoute a sklo se jako jediné dováželo z okolí Benátek. Veškerý materiál zpracovávalo 1400 dělníků, kteří zde pracovali přes den, dalších 1100 zde pracovalo v noci. Celkově prý stavba vyšla na 750 milionů dolarů. Část nákladů byla hrazena z darů ze Saudské Arábie a z Emirátů, ale dost značná část nákladů byla hrazena také z domácích zdrojů a především z nedobrovolných příspěvků obyčejných lidí formou vyšších daní a sbírek. Stavba je to ale opravdu nádherná, uvnitř se vše krásně blýská a samotná mešita je i velmi moderně vybavená. Například mohutná střecha mešity se může v případě potřeby během tří minut otevřít a věřící se mohou modlit vlastně pod širým nebem. Všude na stěnách jsou reproduktory, aby bylo dobře slyšet hlas Imáma, tedy jakého si předříkávače modlitby, a dále jsou tu všude rozmístněny kamery a různá čidla.
Opodál postávají hlídači a sledují, jestli se někdo z návštěvníků neoddělil od své skupiny – nevím, jestli se bojí, abychom se tu neztratili nebo jestli mají strach, abychom se nějak nevpašovali na některou z modliteb a neznesvětili ji svojí přítomností. Průvodkyně nás vede dolů do podzemí, kam jsme mohli již z mešity nahlédnout skleněnou podlahou. Dole jsou totiž lázně – hammamy – kde se mohou nebo vlastně kde by se měli věřící očistit před samotnou modlitbou. Jsou tu pro tento účel takové kašny a dokonce i dvoje lázně – turecké s bazénem a marocké. Kromě lázní by v budoucnu měla být v mešitě ještě medresa – náboženská škola koránu, a také velká knihovna. 
Vracíme se zpátky na nádvoří, abychom tuto nádhernou a mohutnou stavbu mohli obdivovat ještě zvenku. Dominantní je především 200m vysoký minaret, který činí z mešity bezkonkurenčně nejvyšší stavbu v zemi. Na jeho vrcholku je umístěn laser, jehož paprsek ukazuje směrem k Mekkce, aby „ukázal cestu k Alláhovi“. Mešita Hassana II. je po Mekkce údajně největší mešitou na světě a římský chrám sv.Petra by se do ní vešel s přehledem! Však i z dálky se může zdát, že se člověk nachází již blízko této mohutné stavby. Naše focení samozřejmě nebere konce, navíc nám k tomu pěkně zpívá muezín a za okrajem obrovského nádvoří naráží do vlnolamů mohutné vlny Atlantiku.
Odpoledne ale pokročilo a tak je přece jen načase podívat se také do města. A tak míříme na náměstí Mohammeda V. s několika vládními budovami, poštou a prostranstvím plným holubů. Projdeme se po okolí a já, protože už mám tak nějak větší hlad než obvykle, se podívám po něčem k snědku. Nedaleko Náměstí spojených národů jsem nakonec objevil McDonalda a ačkoliv nejsem zrovna příznivcem tohoto typu stravování, menu za 40Dh nakonec dostalo přednost před o něco dražšími restauracemi v okolí medíny. Michal s Liborem tento podnik nesnáší natolik, že radši čekali venku, ale pro můj neukojitelný hlad nakonec našli pochopení. Společně jsme se pak vypravili zpět na Náměstí spojených národů s maketou zeměkoule, abychom si tu prohlédli vstupní bránu do medíny a přilehlý souk. Už na první pohled je zřejmé, že zdejší staré město nenabízí nic, co bychom již v Maroku neviděli, a tak jeho návštěva opravdu není nutná. S Michalem jdeme ještě fotit na ostrůvek uprostřed náměstí a potom se už všichni vydáváme po bulváru Hassana II. zpět k autobusu. Začíná podvečer a my opouštíme centrum Casablanky a jedeme do kempu – jmenuje se International oasis, je to tedy taková mezinárodní oáza ukrytá pod stromy a nocleh tu stojí 10Dh. Musím říci, že to byl jeden z nejhezčích kempů, které jsme v Maroku viděli.
Den ale zdaleka nekončí, ještě nás čeká jedna návštěva mešity Hassana II. Tato monumentální stavba je totiž v noci krásně osvětlena, což si samozřejmě nemůžeme nechat ujít a jedeme na noční fotografickou výpravu. Mešita nezklamala a tak jsme mohli opět za zpěvu muezína pořídit několik večerních fotografií. Do kempu se vracíme už za tmy a ještě než půjdeme spát, navštívíme tržiště, které je hned za branou. Mají tady spoustu ovoce a zeleniny, a tak můžeme doplnit zásoby. Kupujeme i některé plody, aniž bychom tušili, co to vlastně je. Na náš anglický dotaz francouzsky hovořící prodavač posunkem odvětil, že se „to“ jí a prstem naznačoval kudy vést správně řez. Nu což, jedovatý to asi nebude….