El Jadidu spravovali Portugalci od roku 1506 až do roku 1769. Dodnes po nich ve městě zbyla pěkná stylová portugalská medína s udržovanými uličkami. V roce 1769 bylo město – tehdy ještě nazývané Mazagan -obsazeno sultánem Sidi Mohammedem Ben Abdallahem. Tím portugalská nadvláda skončila a město bylo postupně opuštěno. Život se sem vrátil znovu v 19.století za vlády sultána Abd Er Rahmana a noví usedlíci – převážně Židé – dali městu nové jméno – El Jadida, což znamená „Nová“. V době francouzské nadvlády se z města stalo poměrně velké administrativní centrum a také oblíbené přímořské letovisko. A pláže jsou zdejšími největšími atrakcemi dodnes.
Bohužel my nemáme na koupání čas a tak si jdeme hlavně prohlédnout zmíněnou portugalskou medínu. Je to spíše taková přímořská vesnička obehnaná mohutnými hradbami. Uličky jsou tu čisté a udržované, jako bychom na chvíli opustili arabský svět. Portugalské město v srdci El Jadidy se skutečně na první pohled odlišuje od medín v jiných marockých městech. Evropský vliv je tu patrný opravdu na každém kroku. Největší zajímavostí starého města je portugalská cisterna, která se nachází v podzemí. Sestupuje se do ní po schodišti v jednom z baráčků a vstupné tu stojí 10Dh. Na první pohled spíše připomíná zatopený sklep a svoji velikostí se může jen těžko rovnat cisternám, které jsou například v Istanbulu. Ale přece mají tyto podzemní prostory něco do sebe. Strop nese několik řad sloupů a otvorem uprostřed stropu do cisterny proniká sluneční světlo, které tu tak vytváří takovou zvláštní atmosféru.
Kromě cisterny stojí v medíně i dva kostelíky, ale nás spíš zajímají arabské obchůdky se suvenýry. Na nákupy je sice ještě času dost, ale taková obhlídka zboží není na škodu. Někteří naši spolucestující se přece jen nechali zlákat a pouští se prvního a zatím dost neohrabaného smlouvání, což s klukama sledujeme z povzdálí s mírným úsměvem. Každý se přece musí nejdřív nechat obrat, než se naučí nakupovat…
Prohlídka portugalského města končí na mohutných a nově restaurovaných hradbách. Je odsud pěkný výhled nejen na přístav a celou medínu, ale především na okolní novější město. Však se do něj hned vypravíme, protože hned naproti bráně do medíny začíná velké tržiště. To je ten opravdový arabský svět – obchůdek jeden vedle druhého, hromada zboží a spousta lidí. Mně zaujal jeden obchod s muzikou, respektive nejdříve ta muzika, teprve potom jsem objevil i ten obchůdek. Zjistil jsem, že kromě kazet, které se prodávají na každém rohu, mají v tomto obchodě také několik cédéček. Docela mě to zaujalo, protože bych si nějakou tu místí hudbu rád koupil. Vzal jsem do ruky jedno CD, jehož obal mě celkem upoutal – hlavně tím, že jsem absolutně netušil, co je na něm napsáno. Snažím se prodavače zeptat, jestli je na tom cédéčku ta samá muzika, které právě hraje v jeho obchodě. Bohužel Marokánci mají tu špatnou vlastnost, že hovoří převážně francouzsky, což pro mě i pro kluky (kromě Libora, který umí asi tři základní fráze a číslovky) znamená nepříjemnou jazykovou bariéru. A tak se s prodavačem dorozumíváme spíše posunky než pomocí slov. Nicméně cédéčko stojí pouze 70Dh, což znamená necelé tři stovky, takže je rozhodnuto a mám první úlovek, do své marocké fonotéky. A s odstupem času mohu říci, že jsem koupil celkem dobře a kompakt zcela splnil moje očekávání, přestože dodnes netuším, jak se která skladba jmenuje, o interpretech ani nemluvě.
Ještě si chvilku prohlížíme tržiště a především krásné koberce, chvíli nahlížíme starším Marokáncům přes rameno jak na dlažbě hrají nějakou hru podobnou dámě a potom už nasedáme do autobusu a El Jadidu necháváme daleko za sebou. Naše cesta se teď stáčí lehce do vnitrozemí a pokračujeme na jih. Už tak věrně nekopírujeme pobřeží, ale o to rychleji se blížíme k dalšímu důležitému pobřežnímu městu, k Essaouiře. Náš přejezd měří zhruba 250km a podél cesty můžeme sledovat, jak se z krajiny postupně vytrácí středomořská vegetace a jak ji pomalu nahrazuje vyprahlá polopoušť.