Odpoledne přijíždíme do Agadiru, největšího turistického letoviska v Maroku. Moderní dějiny města se datují od 29.února 1960, kdy bylo zpustošeno ničivým zemětřesením. 15 000 lidí tehdy zahynulo a přes 50 000 zůstalo bez přístřeší. Tehdy se zrodilo odhodlání k výstavbě nového města, které by ukázalo Maroko v tom nejlepším světle. Výsledek je sice velmi působivý, ale my putujíce již několik dní touto krásnou zemí, se nemůžeme zbavit dojmu, že Agadir je sice krásné, ale dost falešné město. Už na první pohled něco nehraje, pěkné hotely a vily v evropském stylu, všude čistota a pořádek, žádný shon, žádné ulice plné lidí a všude plno zeleně. K tomu ještě nutno připočítat pěkné čisté pláže s restauracemi a ZOO uprostřed města. Je jasné, že tohle není typické Maroko, tohle město je určeno turistům, kteří přiletí na týden k moři a kteří tu hledají své evropské standarty, na které jsou zvyklí ze Španělska. Tohle je ale Maroko a aby ho člověk poznal, musí chtě nechtě opustit nablýskanou škatulku jménem Agadir a vyrazit někam za město.
Před osudným zemětřesením Agadir takový nebyl, byl to důležitý přístav, původně kolonizovaný Portugalci a od šestnáctého století ovládaný dynastií Saadovců. Jeho obchodní aktivity však spíše zastiňovali přístavy Essaouira (Mogador) a El Jadida (Mazagan), takže do popředí zájmu se Agadir dostal opravdu až jako turistické letovisko. 
Původní město zničené zemětřesení stálo asi 8km severně od dnešního centra. Jednou z mála památek na starý Agadir je zdejší stará kasba, která stojí na vysokém kopci a tudíž je z ní krásný výhled na město i na pobřeží. Není asi vhodnější místo, kde návštěvu Agadiru zahájit. Z kasby se toho sice moc nedochovalo, ale aspoň něco tu připomíná historii a také obchodní aktivity, které tu v 18.století vyvíjeli Holanďané, což je patrné z nápisu na bráně, který je vyveden v arabštině a holandštině. Zbytek historie nemilosrdně pohřbilo zemětřesení. Na vyhlídkové plošině u kasby čeká několik domorodců, kteří se s námi hned snaží navázat především obchodní kontakt. Prodávají totiž nějaké náramky a přívěsky, což mě ovšem příliš nezajímá, takže se raději věnuji fotografování. Ten výhled na Agadir a jeho dlouhou pláž je opravdu moc hezký. 
Moji pozornost upoutal až domorodec, který nabízel opuncie, tedy plody velkých kaktusů, které tady všude rostou. Nejdříve na to všechno hledím s nedůvěrou, kaktus jsem ještě nejedl, ale nakonec zjišťuji, že opuncie docela ujdou a tak jich pár měním za jedno pivko. Zbývá ještě chvilka do odjezdu a tak se ještě rozhlížíme po okolí. Kromě města je dole pod námi vidět i velký přístav a jediné, co zatím nevidíme, je veliký nápis „Alláh-Národ-Král“, který je na svahu tohoto velkého kopce pod kasbou vyskládaný z bílých kamenů. 
V centru Agadiru zastavujeme u pláže v jednom z parků. Budeme tu mít dost času, abychom si toto pěkné, ale opravdu „nemarocké“ letovisko prohlédli, protože se tu zdržíme až do večeře. Podíváme se do obchodů a možná se stihneme i vykoupat. Přes udržovaný park a okolo několika bank jdeme až do místního supermarketu. Kromě potravin se tu dá koupit i velké množství suvenýrů, ovšem jak už to v takovém obchodním domě chodí, žádné smlouváni nepřipadá v úvahu, ale aspoň se můžeme orientačně podívat, kolik co stojí a při smlouvání na pořádném opravdovém souku se nenecháme ošidit. Ze suvenýrů nás zaujaly nejvíce dřevěné sošky, které ale tady stojí o něco více než včera v Essaouiře, dále tu mají pěkné konvičky a trička, ale nakupovat v Maroku v „obchoďáku“, to bychom klesli hodně hluboko, raději si počkáme, až si budeme moci pěkně zasmlouvat. Jediné, co jsme tu nakoupili, byly pohledy. Alespoň budeme moci odeslat do Evropy další várku. Okolo pěkné mešity pokračujeme na Náměstí naděje, kde nacházíme veliké prostranství jako stvořené pro nějakou velkou vojenskou přehlídku, a odsud se pomalu blížíme zase zpátky k pláži. Cestou ještě procházíme okolo velké ZOO, která je včleněná do okolní zástavby, ale která je momentálně zavřená. Podvečer nás tedy opět zastihl na pomalu se vylidňující pláži. Na koupání už moc času nemáme a tak už jen čekáme na večeři, píšeme pohledy a dopisujeme deníky. Někteří naši spolucestovatelé se jdou do místních cestovních kanceláří poptat na možnosti výletů na Západní Saharu a zjišťují, že se jedná o poměrně běžnou a základní nabídku každé zdejší agentury. O to více nechápeme, proč my na Západní Saharu nesmíme, když tam všichni jezdí. Na naše pozdější dotazy opět průvodkyně odpovídá vyhýbavě a ve výpravě to znova vře. A bude hůř, protože zítra máme kýžené hranice Západní Sahary dosáhnout, a málokdo je ochoten po tolika ujetých kilometrech zastavit a vydat se zpátky, aniž by kýženou pustinu navštívil.
Během naší diskuse se setmělo, my jsme povečeřeli a vydali jsme se opět na cestu. Dnešní noc nejenže nestrávíme v žádném kempu, ale nocovat nebudeme ani v divočině. Dnes nás čeká nepříjemný noční přesun. Musíme během noci zvládnout 600km, během kterých se konečně dostaneme na poušť. Zatím projíždíme osvětleným předměstím Agadiru a za řekou Oued Sous se definitivně noříme do tmy a ukrajujeme první dlouhé kilometry. Naše cesta teď vede na jih okolo Tiznitu do Gouliminu, což je údajná brána Sahary. Noc občas proříznou pouze světla protijedoucích aut, kterých postupně ubývá, a my v okolní temnotě jen tušíme vrcholky pohoří Antiatlas, které právě míjíme. Postupně se mi daří usnout a probudí mě pokaždé pouze check-point, tedy kontrolní stanoviště vojáků. Přece jen vjíždíme na poušť a stejně jako například v Egyptě, i tady se každé projíždějící vozidlo musí zaregistrovat a ohlásit průjezd.
Z Gouliminu pokračujeme více na jihozápad a po zhruba 140km se silnice vrací blíž k pobřeží, od kterého jsme se za Agadirem opět mírně odklonili. Při krátkých zastávkách je znát, že jsme již na poušti. Pod nohama se nám sype jemný písek a nad hlavou svítí snad tisíce hvězdiček. Asfalt docela kvalitní silnice se ztrácí kdesi v temnotě a my ukrajujeme další desítky a stovky kilometrů. Opět se mi daří usnout a probouzím se až brzy ráno při příjezdu do města Tarfaya.