A tak se vydáváme na cestu, abychom kousek za Essaouirou odbočili z hlavní silnice a vydali se směrem k pobřeží. Asi po deseti kilometrech zastavujeme u malé domorodé vesničky. Místo je to trochu zpustlé, ale pro nocleh v přírodě ideální. Je už sice tma, ale to vůbec nevadí, stačí odházet pár kamínků a místo pro stan je připravené. Podloží je samozřejmě písčité, což jen potvrzuje změnu rázu krajiny, kterou jsme pozorovali už během cesty. Však jsme již na úrovni středního Maroka a samozřejmě se stále posouváme hlouběji do afrického kontinentu. Krajina bude čím dál vyprahlejší a její tvář bude čím dál víc připomínat poušť, ke které se každým kilometrem přibližujeme…

Den 11. - 16.10.2002
Ráno se můžeme na místě našeho noclehu trošku porozhlédnout. Zjišťujeme, že jsme dnešní noc strávili pod skupinkou takových polouschlých stromů, zřejmě Argantovníků, a že těch kamínků tady v písku leží poněkud více než se včera zdálo. Kousek od nás stojí vesnička Aid Iddir, kterou anoncuje několik nízkých baráčků. Za chvíli okolo nás projíždí jeden domorodec na oslu a za několik okamžiků ho následuje další, který má s sebou i velblouda. Zkrátka neděje se nic neobvyklého a život na marockém venkově jde nerušeně dál…
My v klidu balíme naše věci a vydáváme se zpět na hlavní silnici. Než k ní ale dojedeme, setkáme se ještě s jednou pro nás velmi zajímavou atrakcí, která ale patří k marockému venkovu jako k velbloudovi hrb. Pro nás Evropany sice není koza ničím zvláštním a každý se již jistě s tímto roztomilým domácím tvorem setkal. Ovšem málokdo takovou kozu zastihl na stromě! A málokdo těch koz zastihl na jednom stromě patnáct najednou! Že zdejší marocké kozy spásají listy Argantovníků nás ani moc nepřekvapuje, ale že se při tom odváží až do koruny stromů, tomu se snad ani nechce věřit. Je až s podivem, jak jistě balancují ve větvích, při tom jsou jejich kopyta určená k čemukoliv jen ne ke šplhání po stromech. Mohlo by se zdát, že si taková koza najde příhodný keř a že se po větvích vyškrábe nahoru, jenomže stromy, na kterých se právě pasou, mají vespod holý kmen a koruna začíná až dobrý metr a půl nad zemí! Někteří jedinci se pak nerušeně krmí ve výšce pět až šest metrů na zemí! A tak máme před sebou zajímavý objekt pro fotografování, strom obsypaný kozama, to se hned tak nevidí…
Po hlavní silnici pokračujeme dál na jih. Dnes nás čeká zhruba 190km. Silnice se opět stáčí do vnitrozemí a krajina se začíná mírně vlnit. Není divu, však se východně od nás zvedá pohoří Vysokého Atlasu, do kterého také na naší cestě zavítáme, zatím ale míříme na jih do turistického letoviska Agadiru, ze kterého budeme pokračovat dál na poušť až k hranicím Západní Sahary. Mimochodem včera večer se opět rozpoutala diskuse ohledně naší cesty na toto zdánlivě problematické místo. Zazněly dokonce návrhy na rozdělení naší výpravy a na cestu alespoň do hlavního města Západní Sahary po vlastní ose. Naše průvodkyně Lucka je samozřejmě proti a dál nám dává jasně najevo, že se na žádnou Západní Saharu nepojede, protože by nám tam zabavili autobus a rozdělit že se nemůžeme. Když si teď zpětně vybavuji, jak se posléze naše výprava prakticky neorganizovaně rozpadla při výstupu na svahu Jbel Toubkalu, nemohu se ubránit trpkému úsměvu…
Zatím ale míříme k Agadiru a téměř všichni (dá se hovořit o dobrých 95% celého autobusu) stále doufáme, že se nám podaří přesvědčit „realizační tým“ a že se do zmíněné ne zcela samostatné země přece jen podíváme. Asi po 130km se silnice stáčí zpět na pobřeží a opět věrně kopíruje téměř každý jeho záhyb. Času máme dost a tak jsme si opět naplánovali koupací přestávku. Vybraná pláž je ke koupání podstatně vhodnější než ta před Casablankou, na které nás tak nečekaně zaskočil příliv. Pouze oceán je dost studený, ale na to jsme si zvykli již před Rabatem. Inu studené africké proudy jsou nemilosrdné a tak se při koupáni v Africe dost nečekaně otužujeme. Sluníčko ale pěkně hřeje a nedávné deště, které málem rozmočily všechny naše věci, jsou dávno pryč a zapomenuty. Užíváme si tepla, protože jak se časem ukáže, ještě rádi a s nostalgií budeme vzpomínat…