Z Tarfayi pokračujeme přece jen ještě na jih. Jedeme asi 50km do místa zvaného Tah, což je taková malá vesnička s několika baráčky. Tady je hranice Západní Sahary. Pomezí je dobře patrné, protože jej označují dva kamenné památníky, na každé straně silnice jeden. Náš autobus zastavuje těsně za hranicí – nakonec tedy přece jen vjel na „horkou“ půdu – a my si můžeme hranici alespoň vyfotit. Na obou stranách hranice samozřejmě vlaje marocká vlajka, ale jak je to doopravdy se Zápasní Saharou, to je sporné.
Západní Sahara je území, která se v délce přes 650km táhne podél pobřeží Atlantiku až k Mauretánské hranici. Nárok na obsazení tohoto rozsáhlého i když poněkud pustého území vyjádřilo Maroko již v padesátých letech. Západní Saharu zatím mělo ve svém držení Španělsko a v druhé polovině 20.století se vlastně jednalo o jednu z posledních kolonií v Africe. Navíc byly v šedesátých letech na Západní Sahaře nalezeny nerostné zásoby fosfátu, což mělo za následek první pokusy Španělska o rozvoj této téměř zapomenuté kolonie. Do té doby měli totiž Španělé své vojenské jednotky pouze úplně na jihu v Dakhle a La Gueře. Se vzrůstajícími investicemi však především na pobřeží začala postupně vyrůstat nová města a v nich se začali postupně usazovat nomádi a saharští domorodí obyvatelé. Španělé museli najednou čelit vzestupu jejich vlastenectví a také nové politice marockého krále Hassana II., který po několika nepokojích a pokusu o puč potřeboval vštípit své zemi pocit nového dějinného boje za budoucnost své vlasti, ne nepodobnému boji za nezávislost. Marockým cílem se znovu stala Západní Sahara a král začal prosazovat nutnost kontroly nad tímto územím a vytvoření velkého Maroka. Na španělskou vládu generála Franca byl zatím vyvíjen čím dál větší mezinárodní tlak, aby Západní Saharu dekolonizovala. Mezitím v roce 1973 radikální Sahařané založili organizaci známou jako Polisario a začaly jejich první partyzánské protišpanělské akce. Odchod Španělů následoval v roce 1975 a na Západní Sahaře mělo následovat referendum o budoucnosti této země, na kterou si kromě Maroka činila nároky také sousední Mauretánie. Marocký král Hassan II. však podnikl strategický krok a v době, kdy se ze Západní Sahary stahovali Španělé, zahájilo 350 000 marockých civilistů již zmíněný Zelený pochod. V listopadu 1975 byla v Madridu uzavřena dohoda o rozdělení území mezi Maroko a Mauretánii, ovšem obě strany podcenili odhodlání domorodých Sahrawiů bojovat za svou nezávislou Saharskou demokratickou republiku. Téměř 40 000 Sahrawiů uprchlo před marockým náporem do sousedních zemí a Alžírsko dokonce podstoupilo jejich hnutí Polisario část svého území. Následoval další díl pouštní partyzánské války, která byla až do roku 1981 pro Polisáriovce s podporou Alžírska poměrně úspěšná, neboť se jim podařilo marocké jednotky zatlačit k hlavnímu městu Laayoune a na jih k Dakhle. Počínaje rokem 1981 se ale situace začala měnit. Maročané začali budovat řadu důkladně opevněných pouštních zdí a začali Polisario postupně z území vytlačovat. V roce 1987 účinně Polisariu zablokovali přístup do Mauretánie a tehdy již pouze 15% saharského území nespadalo pod marockou vládu. Ta se mezitím snažila domorodé obyvatele Západní Sahary získat na svou stranu a poskytovala jim obrovské finanční injekce na rozvoj a výstavbu pobřežních měst. V roce 1989 bylo s Polisariem dojednáno příměří a od té doby na Západní Sahaře k většímu konfliktu nedošlo. Dodnes se čeká na vypsání nového referenda, ve kterém by se obyvatelé Západní Sahary vyjádřili, zda chtějí žít v již jednou vyhlášené Saharské republice nebo zda se chtějí připojit k Maroku nebo k Mauretánii. Maroko čeká tak trocho naoko neboť území Západní Sahary považuje jednou provždy za své a pro případ, že by jednou skutečně došlo k referendu, osidluje území dalšími a dalšími Maročany a tak je výsledek případného referenda čím zdál víc zřejmý. 
My se zatím procházíme po hranici a smutně sledujeme jak na území Západní Sahary míří jeden autobus za druhým. Do hlavního města Laayoune je to odsud pouze 65km po kvalitní silnici, což představuje necelou hodinu jízdy, ale náš autobus zkrátka dál nepojede. Už jsme zažili problémy třeba na jordánské hranici, kdy nás celníci odmítli vpustit do své země, ale tady nám nikdo v ničem nebrání, žádný ceník tu není, Maroko považuje Saharu za své území a její návštěvu nám všichni doporučují. Jenomže naše cestovní kancelář dostala podivný zákaz na pražském velvyslanectví a naše ambasáda v Rabatu samozřejmě nechce ani slyšet o žádných případných problémech a tak samozřejmě cestu nedoporučí ani nezakáže. Nechci tu rozebírat, nakolik se slečně průvodkyni a pánům řidičům nechce absolvovat 600km dlouhou cestu do Dakhly na jihu Západní Sahary a zase zpět, každopádně se zájezd „Marokem na Západní Saharu“ i nadále objevuje v katalogu této „cestovky“ a mě by jen zajímalo, jestli se i v dalších sezónách tento zájezd uskutečnil a zda měli naši následovníci větší štěstí a na Západní Saharu se skutečně dostali.
Nechme zájmy naší cestovní kanceláře stranou, protože se přece jen našlo zdravé jádro zájezdu, které uspořádalo svůj vlastní malý Zelený pochod. Byl to takový pochod natruc a zavedl nás asi 500m do nitra „zakázaného“ území. Vyvolali jsme tím samozřejmě trochu nevole u našeho realizačního týmu, ale zdaleka ne tolik, kolik vyvolali oni u nás svým kontraverzním a laksním přístupem. Zajiskřilo se podruhé a jak jsme se později dozvěděli, páni řidiči měli v dokonce úmyslu vyházet naše věci z autobusu a odjet. Každopádně celá záležitost se Západní Saharou měla nakonec dlouho dohru po návratu domů, teď už ji ale opouštíme a po nezbytné fotografii u silničního patníku s nápisem „Layoune 65km“ míříme zpátky na sever. Cesta je ještě dlouhá a nás na ní čeká spousta krásných míst a zážitků…