Cestou zpět do Tarfai zastavujeme, abychom si vyfotili pro nás nezvyklou dopravní značku s velbloudem, a ještě než se do tohoto malého pouštního městečka znovu vrátíme, čeká nás ještě jedna zastávka v poušti. Kousek od vesničky Tah se totiž nachází velká vyschlá laguna. Podobných lagun je tady v poušti mnoho, kdysi v nich bývala slaná voda, ale nánosy písku a zvětšující se duny postupně zahradili jejich spojení s mořem. Tyto laguny se nazývají sebchy a v některých z nich se dnes těží sůl. Sebcha Tah připomíná velký kaňon a srdce geologa by tu asi zaplesalo naplno. My se spokojíme se sbíráním takzvaných pouštních růží, což jsou zvětralé horniny, vytvářející zajímavé ornamenty. Bohužel jsou tyto růže velmi křehké a lehce se drolí, takže si jich odsud moc neodvezeme. Takovou pouštní růži je potřeba nejdříve nalakovat, aby držela pohromadě a tak nám nezbude, než si ji někde na cestě koupit. 
Vracíme se do Tarfayi a kousek za městem zastavujeme u benzinové stanice. Odsud je to několik stovek metrů na pláž, která je zajímavá hlavně tím, že na ní našly svůj poslední odpočinek vraky několika lodí patřící kdysi Polisáriovcům. Jdeme tedy pouští, abychom si vraky prohlédli. Tady na pláži jsou tři. Lodě jsou trochu zrezavělé, ale ještě celkem zachovalé. Asi sto kilometrů za obzorem jsou již Kanárské ostrovy, tam to asi vypadá trochu jinak než tady na marockém liduprázdném pouštním pobřeží.
Po té samé silnici, po které jsme jeli v noci, se vracíme zpět na severovýchod. Cestou si ale ještě pořádně užijeme poušť. Nejdříve se setkáváme s jejími odvěkými obyvateli – s velbloudy, kteří nerušeně přecházejí silnici a míří kamsi hlouběji do nitra Sahary. Další zastávka následuje u velké písečné duny, kterým se v Maroku říká ergy. Takové egry mohou být až několik set metrů vysoké a leckdy se táhnou v délce mnoha kilometrů. Duna, po které se právě proháníme je sice nepoměrně menší, ale nám to bohatě stačí. 
Poslední dnešní zastávka v poušti je u sebchy Tezra. Je to další velká vyschlá laguna a na jejím dně se těží sůl a tudíž je celé zářivě bílé, což na prudkém Slunci není zrovna nejpříjemnější. Opět jdeme kousek pouští než se dostaneme na okraj a protože si těžbu soli chceme prohlédnou zblízka, sestupujeme domů a jdeme až k místu, kde několik dělníků nakládá sůl bagrem na nákladní auto. Marokánci si nás moc nevšímají, i když návštěvy turistů z Evropy tady na dně sebchy asi moc běžným jevem nebudou. My ještě ochutnáváme podloží, jestli to všechno není nějaký podfuk a se solí na rtech jdeme zpátky k autobusu.
Ještě nás dnes čeká spousta kilometrů a tak uháníme dál na severovýchod.