Asi po 230km jízdy z Tarfayi se náhle silnice prudce svažuje do takového širokého údolí se stojatou vodou. Jsme v údolí řeky Chebiky, ve kterém strávíme dnešní noc. Respektive nocovat budeme nad údolím, ale ještě než se setmí, tak si tento krásný přírodní útvar prohlédneme. Projíždíme po takové malé hrázi a okolo nás je všude voda z řeky, která se jen těžko dostává přes duny do moře a tak se tady v údolí rozlévá a vytváří takové jezírko. Vypadá to tu moc hezky, člověk by ani nečekal na poušti takové krásné místo. 
Rychle stavíme stany a spěcháme si údolí prohlédnout. Řeka Chebika samozřejmě není typický tok, jaké známe z domova. Voda se drží jen tady v údolí, které vlastně vypadá jako velký kaňon zařízlý do okolní pouště. V místě, kde tento kaňon končí na břehu oceánu, je souvislý pás velkých krásných dun. Opět si tedy můžeme užít tu ohromnou hromadu písku. Duny jsou pěkně vyfoukané větrem a všude se tu povalují mušličky. Na jedné straně dun je pobřeží Atlantiku s velkým hejnem racků a na druhé straně jezírko s volavkami a plameňáky. Tomu říkám Afrika!
Nejdříve si jdeme prohlédnou plaché volavky, ale ty nás k sobě moc blízko nepouští a hned se letí pryč. Natočit jsme je ale naštěstí stačili. Ještě se jdeme podívat na pobřeží, kde právě rybaří dva domorodci a protože se už Slunce opět sklání k obzoru, jdeme zpátky do našeho dočasného tábořiště, abychom se najedli a odpočinuli si. Konečně dnes strávíme noc v poušti s hvězdami nad hlavou a šumícím oceánem téměř u nohou…

Den 13. - 18.10.2002
Ráno pokračujeme dál v cestě. Dnes opustíme poušť, se kterou jsme se zatím jen tak zběžně přivítali, abychom se na ní v průběhu naší cesty ještě několikrát vrátili. Sahara je ohromná a táhne se vlastně z Egypta od Nilu až sem na západní pobřeží Afriky. Na Marocké území zasahuje dost podstatně a to nejen tady na jihozápadě a na Západní Sahaře, ale poušť vlastně pokrývá celé oblasti jižně od pohoří Vysokého Atlasu a také jihovýchod země. V poušti najdeme nejen několik pěkných oáz, ale především nádherná dunová pole. Samotná hranice s Alžírskem a Mauretánií je pouze přibližná neboť se z velké části nachází právě na poušti. Samotné pouštní podnebí má prakticky jeden zásadní důvod. Jak jsem již dříve naznačil, Atlantik je na marockém pobřeží dost studený. To má na svědomí studený kanárský proud, který je takovým bočním produktem Golfského proudu, a který podél západního pobřeží Afriky proudí na jih. Studená voda je sice bohatá na ryby, ale zároveň se neodpařuje, což způsobuje nedostatek srážek a tudíž suché pouštní klima. 
Velkých měst na poušti moc není, k těm největším marockým patří kromě západosaharského hlavního města Layoune také Tan Tan a Goulimine. V Tan Tanu žije 50 000 obyvatel a nás tu hlavně zaujala pouštní brána ze dvou dřevěných velbloudů. Město je také známé tím, že se tu formoval proslulý Zelený pochod, ale jinak tu nic zajímavého k vidění není, a tak ani nezastavujeme a jedeme dál do 125km vzdáleného Gouliminu. Toto město bývá označováno jako vstupní brána na Saharu a jako místo nomádských „modrých mužů“ a tradičních velbloudích trhů. My však nacházíme pouze normální provinční město a ani tady se tedy nijak nezdržujeme. 
Nicméně v cestě již nepokračujeme po hlavní magistrále P41, ale odbočujeme na západ směrem k pobřeží. Chceme totiž navštívit lázně v obci Abeino, která leží asi 15km za Gouliminem. Abeino je vlastně taková malá oáza v podhůří Antiatlasu. Nachází se tu několik horkých pramenů, jejichž voda je svedena do dvou bazénů. V prvním bazénu, který je určen výhradně ženám, má voda teplotu 28°C, ve druhém bazénu je ještě o plných deset stupňů teplejší. Bohužel ani jeden z nich není v době naší návštěvy v provozu a tak si můžeme pouze prohlédnout tuto pěknou palmovou oázu s jedním bílým marraboutem, tedy hrobkou nějakého svatého muže, a podél gouliminského letiště můžeme zamířit dál na severovýchod k pobřeží. Prozatím se definitivně loučíme s pouští a silnice před námi začíná vlnit na svazích pohoří Antiatlas.