Do Mihrleftu je to 33km a jsme tam za chvilku. Městečko je to malinké, je tu jenom jedna mešita a pár baráčků nesourodě rozmístněných po okolí. Mají tu docela pěknou pláž, jenomže z moře jde právě na pevninu mlhavý opar, který dokonce zastiňuje Slunce, takže se nám do rozbouřených vln až na vyjímky moc nechce. Na pláži stojí také rozestavěné torzo nějakého budoucího hotelu, ale nám se toto místo pro nocleh nejeví příliš ideální a tak raději stoupáme do svahu nad pláží. Těch míst, která by byla ideální pro stany tu není zas tak moc, ale nám se ve svahu podařilo objevit betonovou plošinu, což je – jak se nakonec ukázalo - střecha jakéhosi bunkru. Podzemní prostory se přes den pěkně vyhřály a tak se v noci můžeme nechat zahřívat sálajícím teplem zespodu.
Do večeře máme ještě spoustu času a tak se jdeme projít po okolí. Stoupáme na vrchol kopce nad Mihrleftem a na jeho vrcholku nacházíme zbytky, respektive již jen základy, nějaké staré rozbořené kasby. Okolní terén je plný velkých kamenů a my s Liborem zrovna přemýšlíme o tom, že jsme na naší cestě zatím nenarazili na žádné živočichy. Všechny průvodce varují před nadzvedáváním takových povalujících se kamenů, jenomže my si říkáme, že přece Maroko nemůže být bez života, a tak je nakonec zvědavost silnější a dáváme se do díla. Brzy je náš „výzkum“ korunován úspěchy! Téměř pod každým kamenem se skrývají nějací brouci, po chvíli se nám podaří najít malého gekonka a celé naše úsilí vrcholí nálezem škorpióna! Nebohý hmyzák sídlil pod jedním z kamenů a teď hrozivě vystrkuje svoji bodlinku a čeká, co my na to. Libor ho chce samozřejmě za každou cenu ulovit, jenomže svoji lahvičku s ethylacetátem určenou pro sběr hmyzu má s báglu. Ještě že mám s sebou krabičku od filmu do foťáku. Škorpióna do ní budeme muset nalákat a pokud možno se snažit, aby nás „neďobnul“. Podařilo se a s tímto kardinálním úlovkem se vracíme zpátky k autobusu. Škorpióna teď bude nutné přemístit do nádoby s pilinami a se zmíněným chemickým roztokem. Akce začíná, Libor se snaží opatrně otevřít krabičku se škorpiónem, zatímco Michal asistuje u nádoby s ethylacetátem a já všechno točím. Operaci přihlíží i několik členů našeho zájezdu, ovšem když zjistili, že si neděláme legraci a máme opravdu škorpióna, ustupují raději pár kroků dozadu. Přesun se podařil a škorpión končí svoji životní pouť v ethylacetátu. Bohužel i s mým víčkem od krabičky, ale to celkem oželím, hlavně, že má Libor skvělý úlovek do své hmyzí sbírky!
Po večeři ještě chvíli hodnotíme dnešní lov a také pozorujeme gekony, kteří žijí v bunkru pod námi. Je tam teplo a tak je jim na betonových stěnách docela dobře. 

Den 14. - 19.10.2002
Brzy ráno Mihrleft opouštíme. Ještě jedno ranní foto a můžeme jet. Dnes nás čeká opět dlouhá cesta. Podhůřím Antiatlasu jedeme do města Tiznit s pěknými hradbami okolo tamní medíny a v Tiznitu se znovu napojujeme na hlavní magistrálu P30 a pokračujeme směrem k Agadiru. Antiatlas jsme nechali za sebou, ale hory si ještě dneska a hlavně zítra pořádně užijeme. Míříme totiž do Vysokého Atlasu - nejvyššího pohoří Severní Afriky.
Před Agadirem je most přes řeku Oued Sous, který jsme přejížděli již před několika dny při naší cestě na jih. My teď ale na druhý břeh řeky Sous nejdeme, nýbrž odbočujeme do stejnojmenného údolí a jedeme na východ do Tarroudantu, který leží v podhůří Vysokého Atlasu a který je od Agadiru vzdálený asi 60km.