kapitola
VII. Jbel Toubkal ... 2/4 Imlil-chata
Neltner
|
Chvilku
to trvá než se klikatou cestou vymotáme z Imlilu, abychom si
tuto pěknou vesničku mohli prohlédnout pěkně z výšky. Po
úvodním příkrém stoupání se dostáváme na širší cestu,
která je pozvolnější a místy dokonce zase klesá. Jsme v údolí
Mizane, tedy v jeho horní části a na protějším svahu míjíme
další pěknou horskou vesničku s hranatými baráčky vystavěnými
těsně vedle sebe. Na konci údolí je vesnice Aroumd, což je
poslední větší obec na této horské cestě a zároveň je to místo,
kde se rozpadla naše početná grupa. Každému samozřejmě
vyhovuje jiné tempo a nám, kteří jsme vepředu, se nechce čekat
na opozdilce, které ostatně vede naše průvodkyně, takže tu
bloudit určitě nebudou. Nás zase vedou domorodci se svými oslíky.
Tedy spíše než oslíci nás vede jejich trus, který je tu všude
roztroušen, takže se místy více než na cestu soustředíme na
to, abychom do nějakého toho oslího bobku nešlápli. Zazněl
dokonce takový názor, že „jakmile přestanou ta oslí hovna,
tak jsme se ztratili…“.
Za
vesnicí nás čeká cesta vyschlým korytem řeky Mizane. Míjíme
tu několik políček, na kterých domorodci pěstují kukuřici,
brambory a další plodiny včetně ovoce, a pozvolna přecházíme
na levý břeh. Jsme v nadmořské výšce 1850 metrů a stoupání
je zatím velmi mírné, ale už se pomalu blíží místo, kde
vstoupíme na horskou stezku a stoupání bude znatelnější. Odbočka
z koryta řeky není zcela patrná a tak nás na ni musí
upozornit domorodci. Cesta se začíná pozvolna vlnit, ale stoupání
stále není nijak příkré a zatím je to taková příjemná
horská procházka. Z chodníku se prakticky nedá nijak špatně
odbočit, protože je neomylně vyšlapaný a navíc je tu stále
„navigační“ oslí trus. Však také pár oslíků předcházíme.
Po rovině si to štrádovali celkem rychle, ale tady v kopci už
stoupají přece jen o něco pomaleji. No, mít na hřbetě pár
spacáků a několik baťohů, taky by mě to asi trochu přibrzdilo.
Ve stoupání jsme se ještě více rozdrobili. Vepředu jsme zůstali
jen my s Liborem, za námi jdou s malým odstupem tři
muly a za nimi další naši spolucestovatelé – Standa, Martin s Michalem
a v popředí se drží i překvapivě fyzicky zdatné holky.
Ostatní nevidíme, jsou kdesi vzadu a tak si říkáme, že na příhodném
místě zastavíme a počkáme. Já se snažím vyfotit domorodce s mulou,
jenomže ten dobrák chce za focení bakšiš. Naznačuji mu, že
nic nedostane, načež mi Marokánec dává najevo, že mé
fotografické pokusy bude opětovat házením kamenů. Je poněkud
drzý, ale nehodlám vyvolávat žádné mezinárodní konflikty.
Takový fešák to zase není, takže tu fotku oželím.
Asi
po dvou hodinách znovu překračujeme horské koryto řeky Mizane,
která tady již disponuje poměrně divoce tekoucí vodou, a
jsme ve vesničce Chamharouch v nadmořské výšce 2300m. Označení
vesnička možná není asi úplně trefné, protože tu stojí
pouze několik kamenných baráčků a jeden marrabout, tedy hrobka
nějakého svatého muže, což je v tomto případě velký kámen
natřený na bílo. Domorodci nás nadšeně vítají a hned nám
nabízejí občerstvení a tak se usazujeme na takové kamenné
terase – myslím, že to byla dokonce střecha jednoho z domků
– a dáváme si berberský čaj za 3Dh. Na první pohled je zřejmé,
že za vesničkou se stoupání prudce přiostří. Okolní svahy
jsou poměrně příkré, takže je odpočinek opravdu na místě.
Postupně se schází naši spolucestovatelé, nicméně v době
našeho odchodu nás byla v Chamharouchi asi tak polovina včetně
průvodkyně. Kde jsou ostatní netušíme, je s nimi sice průvodce-pomocník,
ale ten je tu poprvé, takže musíme doufat, že se na horské chatě
nakonec všichni sejdeme.
Na
další výstup vyrážím o něco dříve než ostatní. Libor ještě
něco točí a já mezitím stoupám příkrou serpentinou vzhůru.
Cesta je mezi kameny méně znatelná, takže nakonec zdolávám suťové
pole, což je neklamná známka toho, že jsem z chodníku sešel.
Naštěstí se na cestu na horním okraji suťoviště opět zdárně
napojuji a po již dobře znatelné a pozvolna stoupající stezce
pokračuji dál. Po chvíli pod sebou vidím Libora a s ním ještě
další čtyři postavičky. Jdou sice rovnoběžně se mnou, ale o
nějakých 100m níže, což znamená, že i oni ve spletitých
serpentinách sešli z cesty. Pokud se chtějí vrátit na správnou
cestu, musí chtě nechtě i oni překonat suťové pole a vylézt
sem za mnou. Převýšení je to nepříjemné, ale po chvíli se nás
šest sešlo na správném chodníčku a můžeme tedy pokračovat dál
v cestě. Neopouští nás dobrá nálada a to je dobře, protože
ještě musíme zdolat asi 600 výškových metrů. Chodník stále
pozvolna stoupá a vepředu zůstáváme opět pouze my s Liborem,
za námi se stále drží s odstupem Eva, která disponuje
opravdu překvapivou zásobou sil, a za ní pochoduje Standa s Martinem.
Za nimi se drží s odstupem Michal, který podle pohledu skrz
hledáček kamery šlape dost ztěžka a už by si nejradši někde
sedl. Pod námi pomalu
mizí některé vrcholky, na které jsme se ještě ráno dívali
zdola, a okolo se objevují další, čím dál vyšší. Vlastně až
teď si uvědomuji, že jsem překonal svůj zatím nepříliš světoborný
výškový rekord z egyptské Mojžíšovy hory. No, v horách
Vysokého Atlasu jej téměř zdvojnásobím!
Na okolních svazích se sem tam mihnou horské kozy. Některé
dokonce vidíme vysoko ve skalních stěnách aniž bychom tušili,
jak se tam to nebohé zvíře dostalo a jak se dostane dolů. I když
po zkušenostech s kozama na stromě se už raději ničemu
nedivím. Ještě radši než horské kozy ale před sebou vidíme
obrysy horské chaty Neltner. Konečně jsme u cíle. Dosáhli jsme
nadmořské výšky 3200 metrů a po příkrém schodišti stoupáme
na terasu před chatou. V klidu si tu odpočineme a ujíme něco
málo z našich skromných zásob jídla. Počkáme na ostatní
a potom se ubytujeme v chatě, protože je tu poměrně chladno a před
zítřejším výstupem na Toubkal se nám přece jen bude lépe spát
na posteli než na kamenné terase. Navíc je okolo chaty docela
nepořádek - popeláři sem asi tak často nejezdí, takže se nám
venku spát zkrátka nechce.
Chvilku
po nás přichází Eva, za ní Standa s Martinem a taky
Michal, který je rád, že už dneska nikam nemusí. Následuje poměrně
dlouhá prodleva, během které jsme se stačili najíst a někteří
z nás si i převlékli zpocené svršky. Chystáme se, jak další
příchozí spolucestovatele uvítáme. Samozřejmě nás nenapadlo
nic vtipnějšího, než jim jít naproti pod schodiště a zatímco
se příchozí nešťastník z posledních sil plahočí po
schodišti vzhůru, my vedle něj vyklusáváme a ostatní jej
povzbuzují tleskáním, což každého jistě velmi potěšilo. Méně
potěšitelné ovšem bylo to, že když jsme se asi za dvě hodiny
ubytovali na chatě a začalo se stmívat, tak jsme stále ještě
nebyli kompletní. Obavy o zbytek naší družiny se nakonec přece
jen rozplynuly a na chatu jsme se dostavili v plném počtu, i
když někteří dorazili již téměř za tmy a pomocník naší průvodkyně
s horečkou a naprosto vyčerpaný. Byla to taková předzvěst
zítřejšího dne, kdy naše družina se značně odlišnými
fyzickými schopnostmi zůstane neovladatelně rozmístněna
prakticky po celém svahu Jbel Toubkalu.
Než dorazili poslední spolucestující, byli jsme již na chatě
Neltner zabydlení. Chatu zde vystavěl klub francouzských alpinistů
a noc tu stojí 55Dh. Třípatrový vnitřek je čistý, i když
skromně zařízený. Dole je velká společenská místnost, v suterénu
jsou k dispozici sprchy a nahoře v patře je několik
pokojů schopných pojmout odhadem asi 60 lidí. Boty se nechávají
hned u dveří, proto se tu daří udržet takový pořádek i přes
to, že může být chata uprostřed sezóny pěkně přeplněná. Jídlo
se tu vaří pouze na předběžnou objednávku, takže my si můžeme
dát pouze čaj a podělit se ve společenské místnosti s ostatními
o své dojmy z prvního dne našeho treku. Spát jdeme poměrně
brzy, protože nás zítra čeká brzké vstávání a cesta na
vrchol, což už nebude pozvolné stoupání horskou stezkou, ale pořádný
výšlap vzhůru. Jestliže jsme dnes během 12km překonali převýšení
1460 metrů, zítra nás během jednoho kilometru čeká ještě dalších
téměř 1000 metrů. A pohled za okna nevěstí nic dobrého, venku
začalo sněžit!
|
|