Chvilku to trvá než se klikatou cestou vymotáme z Imlilu, abychom si tuto pěknou vesničku mohli prohlédnout pěkně z výšky. Po úvodním příkrém stoupání se dostáváme na širší cestu, která je pozvolnější a místy dokonce zase klesá. Jsme v údolí Mizane, tedy v jeho horní části a na protějším svahu míjíme další pěknou horskou vesničku s hranatými baráčky vystavěnými těsně vedle sebe. Na konci údolí je vesnice Aroumd, což je poslední větší obec na této horské cestě a zároveň je to místo, kde se rozpadla naše početná grupa. Každému samozřejmě vyhovuje jiné tempo a nám, kteří jsme vepředu, se nechce čekat na opozdilce, které ostatně vede naše průvodkyně, takže tu bloudit určitě nebudou. Nás zase vedou domorodci se svými oslíky. Tedy spíše než oslíci nás vede jejich trus, který je tu všude roztroušen, takže se místy více než na cestu soustředíme na to, abychom do nějakého toho oslího bobku nešlápli. Zazněl dokonce takový názor, že „jakmile přestanou ta oslí hovna, tak jsme se ztratili…“.
Za vesnicí nás čeká cesta vyschlým korytem řeky Mizane. Míjíme tu několik políček, na kterých domorodci pěstují kukuřici, brambory a další plodiny včetně ovoce, a pozvolna přecházíme na levý břeh. Jsme v nadmořské výšce 1850 metrů a stoupání je zatím velmi mírné, ale už se pomalu blíží místo, kde vstoupíme na horskou stezku a stoupání bude znatelnější. Odbočka z koryta řeky není zcela patrná a tak nás na ni musí upozornit domorodci. Cesta se začíná pozvolna vlnit, ale stoupání stále není nijak příkré a zatím je to taková příjemná horská procházka. Z chodníku se prakticky nedá nijak špatně odbočit, protože je neomylně vyšlapaný a navíc je tu stále „navigační“ oslí trus. Však také pár oslíků předcházíme. Po rovině si to štrádovali celkem rychle, ale tady v kopci už stoupají přece jen o něco pomaleji. No, mít na hřbetě pár spacáků a několik baťohů, taky by mě to asi trochu přibrzdilo.
Ve stoupání jsme se ještě více rozdrobili. Vepředu jsme zůstali jen my s Liborem, za námi jdou s malým odstupem tři muly a za nimi další naši spolucestovatelé – Standa, Martin s Michalem a v popředí se drží i překvapivě fyzicky zdatné holky. Ostatní nevidíme, jsou kdesi vzadu a tak si říkáme, že na příhodném místě zastavíme a počkáme. Já se snažím vyfotit domorodce s mulou, jenomže ten dobrák chce za focení bakšiš. Naznačuji mu, že nic nedostane, načež mi Marokánec dává najevo, že mé fotografické pokusy bude opětovat házením kamenů. Je poněkud drzý, ale nehodlám vyvolávat žádné mezinárodní konflikty. Takový fešák to zase není, takže tu fotku oželím. 
Asi po dvou hodinách znovu překračujeme horské koryto řeky Mizane, která tady již disponuje poměrně divoce tekoucí vodou, a jsme ve vesničce Chamharouch v nadmořské výšce 2300m. Označení vesnička možná není asi úplně trefné, protože tu stojí pouze několik kamenných baráčků a jeden marrabout, tedy hrobka nějakého svatého muže, což je v tomto případě velký kámen natřený na bílo. Domorodci nás nadšeně vítají a hned nám nabízejí občerstvení a tak se usazujeme na takové kamenné terase – myslím, že to byla dokonce střecha jednoho z domků – a dáváme si berberský čaj za 3Dh. Na první pohled je zřejmé, že za vesničkou se stoupání prudce přiostří. Okolní svahy jsou poměrně příkré, takže je odpočinek opravdu na místě. Postupně se schází naši spolucestovatelé, nicméně v době našeho odchodu nás byla v Chamharouchi asi tak polovina včetně průvodkyně. Kde jsou ostatní netušíme, je s nimi sice průvodce-pomocník, ale ten je tu poprvé, takže musíme doufat, že se na horské chatě nakonec všichni sejdeme.
Na další výstup vyrážím o něco dříve než ostatní. Libor ještě něco točí a já mezitím stoupám příkrou serpentinou vzhůru. Cesta je mezi kameny méně znatelná, takže nakonec zdolávám suťové pole, což je neklamná známka toho, že jsem z chodníku sešel. Naštěstí se na cestu na horním okraji suťoviště opět zdárně napojuji a po již dobře znatelné a pozvolna stoupající stezce pokračuji dál. Po chvíli pod sebou vidím Libora a s ním ještě další čtyři postavičky. Jdou sice rovnoběžně se mnou, ale o nějakých 100m níže, což znamená, že i oni ve spletitých serpentinách sešli z cesty. Pokud se chtějí vrátit na správnou cestu, musí chtě nechtě i oni překonat suťové pole a vylézt sem za mnou. Převýšení je to nepříjemné, ale po chvíli se nás šest sešlo na správném chodníčku a můžeme tedy pokračovat dál v cestě. Neopouští nás dobrá nálada a to je dobře, protože ještě musíme zdolat asi 600 výškových metrů. Chodník stále pozvolna stoupá a vepředu zůstáváme opět pouze my s Liborem, za námi se stále drží s odstupem Eva, která disponuje opravdu překvapivou zásobou sil, a za ní pochoduje Standa s Martinem. Za nimi se drží s odstupem Michal, který podle pohledu skrz hledáček kamery šlape dost ztěžka a už by si nejradši někde sedl. Pod námi  pomalu mizí některé vrcholky, na které jsme se ještě ráno dívali zdola, a okolo se objevují další, čím dál vyšší. Vlastně až teď si uvědomuji, že jsem překonal svůj zatím nepříliš světoborný výškový rekord z egyptské Mojžíšovy hory. No, v horách Vysokého Atlasu jej téměř zdvojnásobím!
Na okolních svazích se sem tam mihnou horské kozy. Některé dokonce vidíme vysoko ve skalních stěnách aniž bychom tušili, jak se tam to nebohé zvíře dostalo a jak se dostane dolů. I když po zkušenostech s kozama na stromě se už raději ničemu nedivím. Ještě radši než horské kozy ale před sebou vidíme obrysy horské chaty Neltner. Konečně jsme u cíle. Dosáhli jsme nadmořské výšky 3200 metrů a po příkrém schodišti stoupáme na terasu před chatou. V klidu si tu odpočineme a ujíme něco málo z našich skromných zásob jídla. Počkáme na ostatní a potom se ubytujeme v chatě, protože je tu poměrně chladno a před zítřejším výstupem na Toubkal se nám přece jen bude lépe spát na posteli než na kamenné terase. Navíc je okolo chaty docela nepořádek - popeláři sem asi tak často nejezdí, takže se nám venku spát zkrátka nechce.
Chvilku po nás přichází Eva, za ní Standa s Martinem a taky Michal, který je rád, že už dneska nikam nemusí. Následuje poměrně dlouhá prodleva, během které jsme se stačili najíst a někteří z nás si i převlékli zpocené svršky. Chystáme se, jak další příchozí spolucestovatele uvítáme. Samozřejmě nás nenapadlo nic vtipnějšího, než jim jít naproti pod schodiště a zatímco se příchozí nešťastník z posledních sil plahočí po schodišti vzhůru, my vedle něj vyklusáváme a ostatní jej povzbuzují tleskáním, což každého jistě velmi potěšilo. Méně potěšitelné ovšem bylo to, že když jsme se asi za dvě hodiny ubytovali na chatě a začalo se stmívat, tak jsme stále ještě nebyli kompletní. Obavy o zbytek naší družiny se nakonec přece jen rozplynuly a na chatu jsme se dostavili v plném počtu, i když někteří dorazili již téměř za tmy a pomocník naší průvodkyně s horečkou a naprosto vyčerpaný. Byla to taková předzvěst zítřejšího dne, kdy naše družina se značně odlišnými fyzickými schopnostmi zůstane neovladatelně rozmístněna prakticky po celém svahu Jbel Toubkalu. 
Než dorazili poslední spolucestující, byli jsme již na chatě Neltner zabydlení. Chatu zde vystavěl klub francouzských alpinistů a noc tu stojí 55Dh. Třípatrový vnitřek je čistý, i když skromně zařízený. Dole je velká společenská místnost, v suterénu jsou k dispozici sprchy a nahoře v patře je několik pokojů schopných pojmout odhadem asi 60 lidí. Boty se nechávají hned u dveří, proto se tu daří udržet takový pořádek i přes to, že může být chata uprostřed sezóny pěkně přeplněná. Jídlo se tu vaří pouze na předběžnou objednávku, takže my si můžeme dát pouze čaj a podělit se ve společenské místnosti s ostatními o své dojmy z prvního dne našeho treku. Spát jdeme poměrně brzy, protože nás zítra čeká brzké vstávání a cesta na vrchol, což už nebude pozvolné stoupání horskou stezkou, ale pořádný výšlap vzhůru. Jestliže jsme dnes během 12km překonali převýšení 1460 metrů, zítra nás během jednoho kilometru čeká ještě dalších téměř 1000 metrů. A pohled za okna nevěstí nic dobrého, venku začalo sněžit!