Den 16. - 21.10.2002
Ráno máme odchod z chaty naplánovaný už na šestou hodinu. Na vrchol by to mělo trvat asi dvě a půl hodiny, takže by na nás nahoře mohly čekat ranní paprsky Slunce. Nad chatou se sice sem tam povaluje nějaký ten obláček, ale jinak je obloha blankytná a vypadá to zatím na krásný den. Venku je ještě pološero, když se naše družina formuje před chatou. Většinu věcí jsme nechali uvnitř, v baťohu máme každý pouze bundu, trochu jídla, vodu a foťák. Mimochodem, když už jsem zmínil tento nepostradatelný přístroj, včera při namátkové večerní kontrole jsem zjistil, že moje baterka už zřejmě splnila svůj limit patnácti filmů a začíná docházet. To je opravdu výborná zpráva, obzvlášť když naprosto přesně vím, kde mám náhradní – samozřejmě dole v Asni v autobusu. 
Než jsme se jakž takž sešli před chatou, bylo asi půl sedmé. Konečně vyrážíme. Průvodkyně nás vede za chatu, kde zdoláváme první překážku, horskou bystřinu, která je tady lehce zařízlá do skalního podkladu. Neomylně míříme ke svahu a začíná výstup. Bohužel hned na začátku nás čeká nepříjemné suťové pole. Nohy se boří a člověk musí udělat aspoň tři kroky, aby se posunul o jeden dopředu. Je to velmi namáhavé a já si říkám, že ten výstup asi nebude nic jednoduchého, protože ještě pár minut v tomhle suťovišti a padnu k zemi. Snažím se nohama vyhledávat větší a pokud možno stabilní kameny, od kterých bych se odrazil dál a postupem času to přece jen jde o něco lépe. Až cestou zpátky jsme zjistili, že toto suťové pole lze obejít po celkem solidní vyšlapané cestě, která se sice také klikatí mezi velkými balvany, ale rozhodně by nám na ní neujížděly nohy jako tady mezi sutinama. 
V půlce suťového pole si potřebuje naše průvodkyně odpočinout a nám ukazuje, že můžeme jít klidně napřed. Pár jedinců výstup vzdává, ale většina je odhodlána bojovat se sypkým podkladem a stoupat vzhůru. Vyplatí se to, protože asi po dvou stech metrech suťové pole končí v malém sedle a tam už je povrch opět pevný. Po chvíli se dokonce napojujeme na vyšlapanou stezku, kterou jsme dole úspěšně minuli a tak se zase stoupá mnohem lépe a rychleji. Všichni naši spolucestovatelé končí kdesi vzadu a tak opět stoupáme pouze s Liborem a stejně jako včera se s námi opět drží Eva. Standa, který byl včera v naší „vrcholové skupině“ se dnes rozhodl, že místo nemocného průvodce-pomocníka půjde poslední a bude plnit úlohu „sběrače mrtvol“.
Klikatá stezka stoupá serpentinami vzhůru, ale jde se po ní docela dobře. Do stoupání jsem se postupně zabral natolik, že jsem si ani nevšiml, že už jdu vlastně sám. Libora vidím kousek pod sebou, jde si svým tempem a za ním se trousí další dva nebo tři človíčci, jinak nikdo další vidět není. Uprostřed serpentin potkávám supícího Australana asijského vzhledu. Říká, že je hrozně unavený a chvíli zkouší jít se mnou, ale jdu asi moc rychle, takže i on brzy mizí kdesi vzadu. Klikatina končí pod mohutným svahem, jehož většinu opět pokrývá suťové pole, ale už to zdaleka není taková hrůza jako dole nad chatou. Navíc se cesta vine po okraji tohoto pole a tudíž se po ní stoupá pořád docela dobře. Nicméně vyšlapaná stezka už tady není zase tak dobře patrná, tudíž stačí chvilka nepozornosti a jsem mimo. No nic, nebudu zbytečně pobíhat po svahu, abych hledal cestičku. Vrchol je nahoře, tak jaképak zmatky. Ztratit se nemám kde.
Stoupám stále vzhůru, Libor je už docela daleko. Prý ho z té výšky trochu pobolívala hlava, tak dělal víc zastávek a také sem tam něco natočil. Ono táhnout nahoru kameru taky není žádná sranda. Pod sebou teď vidím nějaké dvě nové postavičky. Později se ukázalo, že se jedná nějakého Francouze s marockým průvodcem. Francouz má jednu výhodu, Maročan ho totiž vede pořád po cestě a tudíž jim stoupání jde o něco rychleji. Podle jejich pohybu zjišťuji, že se od cesty neustále vzdaluji, ale od výstupu mě to nijak odradit nemůže a jdu si pořád svou cestou přímo rovně na vrchol. Pod skalním převisem na konci sutin se ukazuje, že to nebyl zcela ideální nápad. Musím traverzovat doprava a aspoň zhruba se napojit na cestu. Trochu mě to zdrží a já si až teď uvědomuji, že by nemuselo být marné být na vrcholu první a vychutnat si klid a ticho. Zkrátka být tam nahoře chvíli sám. Francouz je stále pode mnou, ale dotahuje se. To se mu to šlape po cestě….
Obcházím převys a mám před sebou závěrečnou fázi výstupu. Jsem někde v nadmořské výšce okolo 3800m a chodník se tady stáčí víc doprava, což se mi vůbec nelíbí. Cesta totiž pokračuje nejdříve do takového sedla a potom teprve malou oklikou na vrchol. A tak se opět pouštím do boje se sutinama a jdu přímo cesta necesta. S nadmořskou výškou jsem zatím žádné problémy neměl, ale tady nahoře se už přece jen dýchá o něco hůř. Přestávky jsou čím dál častější a já při jednom náhodném ohlédnutí zjišťuji, jak nádherné panorama mám pod sebou. Všude okolo je peřina z mraků a Slunce již zalilo vrcholky okolních štítů do zlatavého třpytu. Ten výhled je skoro jako z letadla.
Francouz se sice dostal na mojí úroveň, ale stále se drží na cestě, tudíž se mi ztrácí někde napravo na svahu hory. Jde oklikou a tak předpokládám, že bych mohl být nahoře přece jen dřív než on. Ne že bych s ním chtěl za každou cenu závodit, ale moc rád bych si ten pocit samoty nahoře vychutnal. Vyhlížím vrchol, na kterém by měl být železný jehlan, ale ten zatím vidět není. Všude okolo je jen suťové pole a tak příkrým svahem stoupám stále výš. Nohy se opět boří mezi kameny, ale už jsem si na ty sutiny docela zvykl. Konečně se dostávám na svahovou hranu, kde příkrý svah končí, a světe div se – napojuji se na cestu! A co víc, konečně vidím vrchol. Nikde nikdo, Francouz je ještě někde v sedle a na vrchol už je to jen pár desítek metrů po mírném pevném svahu! Po 110 minutách výstupu jsem nahoře – v nadmořské výšce 4167 metrů.
Je to úžasný a nepopsatelný pocit - všude je ticho, celý Atlas i okolní vrcholky a vlastně i celé Maroko mi leží u nohou! Hluboko pode mnou se povalují mraky a nad hlavou mám jen blankytně modrou oblohu. Rozhlížím se kolem sebe, abych si naplno vychutnal tu nádheru. Jen bezděky si uvědomuji, že je tu zatím docela zima a že mě začínají zábst ruce. Rukavice jsem si s sebou do Afriky bohužel nevzal, takže to zatím budu muset nějak vydržet. Hlavně musím udělat nějakou tu fotku, než se sem nahrne spousta lidí. Vytahuji foťák a snažím se fotit, ale bohužel – ani ťuk… Baterka je trop! To je teda nadělení, já se sem plahočím a teď tu ani nic nevyfotím! Rychle vyndávám baterku z foťáku a snažím se jí dechem a třením rukou zahřát na provozní teplotu. Snad to pomůže. Mezitím přichází Francouz a první co na vrcholu vidí, je člověk, který sedí na nejvyšším kameni, mne si ruce a dýchá do nich….
Zdravíme se a já mu ukazuji chcíplou baterku, kterou právě vracím do foťáku. Podařilo se, obživla a tak rychle fotím na všechny strany, dokud to jde. Jediným zachráncem v případě nedostatku energie může být Standa-„sběrač mrtvol“ s náhradní baterkou - na rozdíl ode mě ji má s sebou i tady na Toubkalu - jenže ten má jít úplně na konci a na vrchol dorazí až kdo ví kdy. Snad ta baterka ještě chvíli vydrží. Bohužel vyjmutím baterky se mi nejen vyresetovalo nastavení datumu, ale zároveň se mi tato funkce, kterou mám normálně vypnutou, samovolně aktivovala, takže na všech vrcholových fotografiích budu mít v rohu malinké datum z počátku roku 94, ale to není zase nic tak hrozného. Hlavně, že můžu fotit.
A nejen to, on je tu dokonce i mobilní signál, takže hned posílám domů pozdrav z nejvyšší hory Severní Afriky. Asi za 20 minut přichází na vrchol druhý ze Standů, další z naší party ze zadních částí autobusu. Má s sebou malou vlajku, tak až dorazí ostatní, budeme moci naaranžovat společné vrcholové foto.

Po něm přichází na vrchol Libor a k mému překvapení také Jirka, který vedle mě sedí v autobuse a který během cesty využívá i sebemenší vhodné chvilky k tomu, aby si zapálil. Jak ten výstup v této nadmořské výšce udýchal, to opravdu netuším. Začíná se oteplovat a na vrchol se pomalu trousí další a další. Přichází Eva a brzy po ní i průvodkyně Lucka, která nechala pomalejší zbytek naší družiny napospas svahu hory, ale ono tu stejně není kde zabloudit, takže její navigace stejně není třeba. O chvíli později přichází také náš samozvaný sběrač mrtvol Standa a přináší nedobré zprávy. Spousta lidí je ještě kdesi hluboko na svahu a vůbec není jasné kdy a v jakém stavu sem nahoru vylezou. Kdyby na ně čekal, tak by toho nahoře moc neviděl. S Liborem začínáme vyhlížet Michala, stoupání mu jde ztuha, ale konečně i jeho vidíme pod vrcholem. Zvládl to, i když toho má asi plné zuby. 
Na vrcholu jsem už přes dvě hodiny a zatím se nás tu sešlo 13. Dorazilo sem i pár dalších Francouzů a také vyčerpaný Australo-Japonec. Začíná tu být rušno a tak je načase pořídit kýžené společné vrcholové foto a zahájit sestup. Už dlouho sem nikdo od nás nedorazil, tudíž už na nikoho čekat nebudeme. Australanovi dáváme naše foťáky a zaujímáme vítěznou pózu s vlajkou.