Sestup dolů bude samozřejmě mnohem rychlejší a podle ranního plánu bychom měli okolo druhé hodiny odpolední vyrazit z Neltneru na cestu zpět do Imlilu, kde nás okolo páté budou čekat auta a také odpadlíci z naší výpravy. Času je dost neboť ještě není ani poledne, jenomže kousek pod vrcholem potkáváme druhou půlku naší výpravy. Pomalu se plahočí na vrchol a Lucka se tam s nimi vrací, aby je potom, až si nahoře po náročném výstupu odpočinou, doprovodila dolů. Dnes za světla ty lidi vidíme naposled. Odvážný plán, že budeme všichni dole v Imlilu v pět hodin tedy dostává značné trhliny. Navíc se k vrcholu Jbel Toubkalu začínají stahovat mračna a počasí se dost rychle mění. To není v žádných horách nic neobvyklého, ale jak půjdou ti, kteří teprve teď dorazili na vrchol, v mracích dolů k chatě, to raději ani nedomýšlíme. Zatím bereme téměř „šusem“ suťové pole, až se obávám, jestli to vydrží podrážky mých bot. Ale aspoň jde sestup rychleji. Po cestě už to jde mnohem lépe a asi za hodinku jsme již na dohled chaty Neltner. Bohužel se již definitivně zkazilo počasí a stejně jako včera večer začíná sněžit. Zažít sníh v Africe je sice skvělý zážitek, ale jak na Toubkalu dopadnou ostatní, kteří možná ještě ani nevyrazili na cestu dolů, to opravdu netušíme.
Když jsme dorazili do chaty, bylo již sněžení dost husté. Přemýšlíme, co teď uděláme. Že bychom přesně ve 14,00 vyrazili všichni dolů, to je nesmysl, protože ti nejpomalejší sem mohou klidně dorazit až tak za dvě hodiny. Jak se dostanou do Imlilu a hlavně potom k autobusu do Asni, to je ve hvězdách. Přemýšlíme co udělat. Někdo by tu měl zůstat a počkat na ostatní. Zároveň je potřeba, aby šel někdo dolů do Imlilu a pozdržel auta i naše odpadlíky. A tak se na cestu vydáváme my s Liborem a s námi jdou taky holky – Eva s Janou a s Marcelou. Ostatní čekají na chatě.Venku mezitím začalo ještě víc sněžit a navíc je všude pořádná mlha. Jak v tohle počasí najdeme tu správnou cestu, to tedy netušíme. Balíme všechny věci tak, aby v baťohu provlhly co možná nejméně a jde se. Bohužel hned před chatou se nějak zasekl Libor, takže jsme ho vzhledem k mlze záhy ztratili z dohledu. A tak do psího počasí a na vylidněnou horskou stezku vyrážím já a za mnou zmíněná děvčata, která mě nechala jít v čele doufajíce v můj orientační smysl. Snad se budeme držet cesty, po které jsme šli včera nahoru. Ještě že tu jsou ta oslí hovínka, jsou to takové naše neomylné vodiče.
Čím níže se na naší cestě dostáváme, tím více se sníh mění na déšť. Když se blížíme do Chamharouche s bílým marraboutem, je už sníh ten tam a z oblak se na nás nemilosrdně valí proudy vody. Ve vesničce se jdeme na chvíli schovat a také si dáme trochu teplého čaje. Počkáme tu na Libora a půjdeme dál. Čekání nám krátí prodavač s minerály, který chce za každou cenu smlouvat, i když mu dávám jasně najevo, že žádné šutry s sebou tahat nehodlám. Asi po čtvrt hodině, když se Libor stále neobjevuje, jdeme s holkama dál. Cesta naštěstí ubíhá docela rychle a asi za hodinku jsme v Aroumdu na okraji údolí Mizane. Tady mám trochu obavy, jak trefíme správnou cestu přes široké kamenité koryto stejnojmenné řeky, ale nakonec jsme se do vesnice přece jen trefili. Ještě zbývá správně odbočit ze široké cesty na serpentinu do Imlilu a když se i tento orientační manévr daří, je jasné, že se v horách Vysokého Atlasu přece jen neztratíme. Jenom jsme už úplně promočení. V botách mi čvachtá, kalhoty mám už taky pěkně mokré a jak vypadá foťák, na to se raději ani nedívám. Konečně jsme v Imlilu a po chvíli na nás volá jeden domorodec a ukazuje na jednu hospůdku. Uvnitř si vegetí pěkně v teple všichni ti, kteří útok na Toubkal vzdali a již ráno se vypravili ještě za sucha z Neltneru sem dolů. Pomáhají nám z mokrých bund, objednávají nám čaj a čekají u vchodu, aby odchytili Libora, který snad také brzy dorazí. Podařilo se, prý nás stále stíhal, ale nemohl nás dohnat…
Další podrobnosti z Imlilu si příliš nevybavuji, vím jen, že jsem se snažil zahřát mátovým čajem a že asi hodinu po nás dorazil Standa a s ním zřejmě i Michal a Jirka s tím, že na horskou chatu se během následující hodiny nikdo nevrátil a dokud bylo ještě trochu vidět, tak vyrazili také dolů. 
Je nás tu zhruba patnáct a tak se domlouváme, že vyrazíme prvním autem do Asni. Pomocník naší průvodkyně tu počká na ostatní – vrátí-li se ještě vůbec někdo. A tak skáčeme na korbu pick-upu a v průtrži mračen jedeme dolů do Asni. Už je úplně jedno, kdo má nepromokavou bundu a kdo ne. Všichni jsme úplně promočení a autobus tak po našem příjezdu připomíná sušárnu. A to je tu naštěstí ještě dost místa, až přijedou ostatní, v což všichni skrytě doufáme, nebude tu k hnutí. Pomalu se stmívá a déšť stále neustává. My již v suchu a v teple uvažujeme, jak dlouho může našim pomalejším kolegům trvat sestup a kdy je máme asi očekávat. Zbytek našeho zájezdu nakonec přijíždí okolo osmé hodiny. Všichni jsou promočení a vyčerpaní. Průvodce-pomocník si jde rovnou lehnout, protože má opět horečku. Byl to sice krásný trek, jeden z vrcholů naší cesty, ale že nakonec dopadl dobře, je tak trochu malý zázrak. Vždyť ještě odpoledne byl náš zájezd rozmístněn chaoticky vysoko v horách na úseku 12km v průtrži mračen a v mlze. 
Již za tmy opouštíme hory, které v nás i přes drsné rozloučení zanechaly krásné dojmy a vzpomínky. Čeká nás ještě 50km dlouhý přejezd na severní úpatí Vysokého Atlasu, kde leží další z vrcholů naší cesty – Marrakeš.