Zanedlouho i my pocítíme atmosféru tohoto nejživějšího marockého města, na které se všichni už dlouho moc těšíme. Na začátku naší prohlídky se seznámíme s historií města, navštívíme postupně stavby a památky v tom pořadí, jak během posledních osmi století vznikaly. Začínáme tedy u té nejstarší. U mešity Kotoubia. Jak jsem se již zmínil, ve 12.století ji vystavěl almohadský sultán Yacouba El Mansour. Její téměř 70 metrů vysoký minaret dnes stojí na konci mohutné hlavní třídy Mohammeda V. a je výraznou z dálky viditelnou dominantou města. Práce na tomto minaretu začaly kolem roku 1150 a stavba je tak mohutná, že zcela zastiňuje samotnou mešitu, které si mnozí návštěvníci ani pořádně nevšimnou. V blízkém okolí mešity jsou krásné zahrady a také malý palmový park, který pěkně dotváří příjemné prostředí tady v centru města. U mešity také začíná další hlavní třída, která končí na nedalekém náměstí Jamaa El Fna, ale to už bychom se dostali do epicentra veškerého dění tady v Marrakeši a na to je ještě času dost, takže pokračujeme jižním směrem, tedy pryč od náměstí do nejstarších částí města. Bránou Bab Agnaou vstupujeme do starého opevnění, kde kdysi stával krásný palác El-Badi zničený Moulayem Ismailem. Tady na západním okraji paláce se nacházela mešita a v jejím okolí si nechali Saadští panovníci postavit své hrobky, které nakonec odolaly systematickému plundrování. Moulay Ismail je nechal pouze zazdít a tak tyto stavby stály po staletí nerušeně na svém místě, než byly znovuobjeveny na začátku minulého století. V roce 1917 je totiž našli Francouzi na jednom leteckém snímku a hned zbudovali pasáž, která k nim umožňovala přístup. Výzkum nakonec ukázal, že i navzdory všeobecnému zanedbávání byli v hrobkách ještě nějaký čas pochováváni marrakéští prominenti – posledním byl až v roce 1792 „šílený sultán“ Moulay Yazid.
My vstupujeme do areálu úzkou uličkou a jsme na malém pěkném nádvoří. Tady jsou rozmístněny hrobky více než sta saadských princů a členů královských rodin. Hlavně tu ale stojí dvě velká mauzolea, u kterých se shlukuje početný zástup zvědavců a tak se také připojujeme a snažíme se postupně podívat dovnitř. Po chvíli se nám to opravdu daří a tak si můžeme mauzolea prohlédnout. Obě nechal vystavět Ahmed El Mansour. První je skromnější a je určeno Mansourově matce a také zakladateli Saadské dynastie Mohammedu ech Sheikhovi. Druhé je zdobeno mnohem důkladněji, však jej také panovník stavěl pro sebe a pro svoji rodinu. Průčelí vchodu a sloupy jsou zkrášleny pěknými a důkladně propracovanými vzory. Neméně krásně je vyzdobený také vnitřek mauzolea, které má celkem tři místnosti a také pěkný mihráb. Na podlaze je několik mramorových náhrobků dalších saadských princů a za vedlejšími dveřmi se ukrývá hrobka samotného Mansoura. Je o něco větší než ostatní a po stranách je ohraničena hrobkami sultánových synů a následníků. 
Ještě se projdeme po nádvoří a potom už směřujeme k nedalekému torzu paláce El Badi. Vlastně jenom obejdeme přilehlý mihráb palácové mešity a jsme před tím, co kdysi bývalo vchod. Dnes jsou tu místo paláce pouze monumentální trosky, takže dovnitř pouze zběžně nahlížíme. Jméno paláce v překladu znamená „Neporovnatelný“ a údajně nebylo vůbec neskromné. Jsem se již zmínil, jeho stavitel Ahmed El Mansour porazil nejdříve Portugalce a později ovládl i zlatou karavanní stezku napříč Saharou. Usedl na trůn jako neporažený vládce a ze všech jeho úspěšných počinů mu plynulo ohromné bohatství. Díky tomu také vystavěl opravdu nenapodobitelné dílo - velký palácový komplex s několika zahradami, nádvořími, mnoha pavilony a velkým bazénem. Byla to údajně nejkrásnější stavba, jaká kdy v Marrakeši stála. Celých deset let potom potřeboval Moulay Ismail, aby palác zplundroval a rozbořil, ale dojem majestátnosti se mu zničit nepodařilo. Dnes už jsou z paláce jenom ruiny a na většině jeho částí stojí nová zástavba včetně královského paláce, takže se tu moc dlouho nezdržujeme.
Pokračujeme dál v našem historickém okruhu a míříme k paláci Bahía z přelomu 19. a 20.století. Postavil ho velký vezír Bou Ahmed, který byl prvním komořím tehdy vládnoucího Moulaye Hassana. Po Hassanově smrti byl na trůn formálně dosazen dvanáctiletý Abd El Aziz, nicméně vládu a moc do svých rukou převzal právě Bou Ahmed. V roce 1894 začal stavět palác a postupem času jej rozšiřoval o další pozemky a sousední nemovitosti. Nakonec vzniklo sice pěkné řemeslně propracované dílo, nicméně při prohlídce na mě celá stavba působila poněkud chladným prázdným dojmem. Výzdoba stěn a stropů je opravdu nádherná, ale jako by to všechno nestačilo. Jako by s odchodem vezíra odešel i duch tohoto paláce a zbyl tady jen pomník vypovídající o bohatství a moci svého stavitele.
Od paláce míříme na sever a nekonečnými uličkami se proplétáme jedním tržištěm za druhým. Na nás turisty je tu opravdu dobře políčeno, ale na nákupy je ještě času dost. A tak jenom příležitostně obhlížíme zboží. Navečer budeme mít ještě spoustu příležitostí se tady ztratit a nakupovat.
Teď nás ještě čeká návštěva medresy Ben Youssef. Medresa je škola koránu a Ben Youssef je největší v Maroku a dokonce i v celém regionu severoafrických arabských zemí (tvz. Maghreb). Je to vlastně taková starobylá kolej pro studenty, kteří zde žili, dokud se korán nenaučili jako když bičem mrská. Medresu založil merenidský sultán Abou El Hassan ve 14.století. Za vlády Saadů byla stavba kompletně přestavěna a jejich komplikované Andalusií ovlivněné umění zanechalo na medrese nepřehlédnutelné stopy. Všechny stěny jsou krásně zdobené, přesně tak, jak tomu je i v hrobkách, které jsme navštívili před několika hodinami. Do areálu medresy se vchází vstupním vestibulem, ze kterého vedou schodiště do pater k jednotlivým pokojům, které tady pravda spíše připomínají cely a jako internát by se mi to asi moc nelíbilo. Z vestibulu vedou ještě jedny dveře na nádvoří s bazénem a malou modlitebnou opatřenou samozřejmě mihrábem, tedy výklenkem směřujícím k Mekce. 
Chvíli se můžeme procházet po stísněných prostorách medresy a zájemci si tu také mohou koupit pohledy s arabskými nápisy. Předpokládám, že to byly nějaké súry (verše) z koránu případně jiné náboženské texty. Od medresy se vracíme zpátky do víru nekonečných souků a doufáme, že z té spleti uliček nakonec vylezeme na centrálním a téměř legendárním náměstí Jamaa El Fna. Zatím se nám daří koupit první trička (po pěti dolarech) a brzy na to se pouštím s jedním z prodavačů do smlouvání o pěknou konvičku na čaj. Začínáme na 300Dh za jednu konvičku. To je samozřejmě nesmyslně přemrštěná úvodní cena a byl bych blázen, kdybych hned vytáhl peníze. Je potřeba kontrovat nějakou znatelně nižší cenou. Marokánec postupně sestupuje dolů a když už se mu moc nechce, mám se jakoby k odchodu a to mého obchodního protivníka popožene k dalšímu snižování ceny. Ono vlastně slovo protivník není úplně na místě. Smlouvání přece není žádný boj ani hádka. Je to prostě běžný přátelský rituál a kdybych nesmlouval, tak bych toho domorodce spíš urazil. No, ačkoliv….Marokánci se nám sami chlubili, jak hloupí jsou kupříkladu němečtí turisté, kteří kývnou na všechno a do žádného smlouvání se nepouští. To je potom snadný výdělek a je úplně fuk, že obchod neprobíhal podle tradic. Jenomže my jsme Češi a žádnému Marokánci nedáme ani dirham jen tak pro nic za nic. A tak kluci se zájmem přihlíží mému obchodování a konvičky je začínají zajímat až ve chvíli, kdy už cena klesla na třetinu původní nabídky. Já jejich náhlého zájmu ještě využívám k další, tentokrát množstevní slevě, a tak jsem nakonec usmlouval tři pěkné čajové konvičky po 90Dh! Všichni jsme spokojení a s prodavačem se loučíme jako nejlepší přátelé. Však na nás ten chlapík určitě nějaký ten dirham vydělal…
Spletité uličky marockých souků nás hned tak nechtěly pustit a tak jsme se ještě hodnou chvíli motali mezi obchůdky. Libor si stihl koupit malý bubínek za 30Dh a společně jsme ještě váhali nad hromadou nejrůznějších laskomin a bonbónů. Nakonec jsme skončili na malém tržišti, kde prodávali plazíky všech možných druhů od leguánů, přes želvy až po chameleony. Tu pravou cestu ven ze souků jsme ale přece jen našli a konečně jsme stanuli v samotném centru Marrakeše na slavném náměstí Jamaa El Fna.