Říká se že náměstí Jamaa El Fna se v Maroku nic nevyrovná. To místo má své neopakovatelné kouzlo a atmosféru, která lehce pohltí každého návštěvníka. Je to vlastně taková velká nezastavěná plocha uprostřed Marrakeše, na které se pořád něco děje. Teď přes den je tu malé tržiště s několika stánky a po obvodu náměstí je otevřený jeden obchůdek vedle druhého. Kromě toho tu na zemi posedávají krotitelé hadů se svými beznohými miláčky, hudebníci a sem tam i nějaký ten lidový vypravěč, okolo kterého se příležitostně vytváří menší hloučky bedlivě naslouchajících lidí. Mezi tím vším hemžením se ještě proplétají cyklisti na svých vehiklech a aby toho nebylo málo, prochází náměstím hlavní třída s poměrně čilým provozem. Ačkoliv silnice není od okolní plochy náměstí nijak znatelně oddělena nebo jakkoliv vyznačena, řidiči si už na její průběh zvykli a na první pohled chaotický provoz nijak neohrožuje zdejší dění.
Kdy a jak toto náměstí vzniklo, to nikdo neví. Dokonce není znám ani přesný překlad toho trošku tajemného jména Jamaa El Fna. Každopádně až do 19.století bylo náměstí místem poprav. Místní obyvatelé ho z toho důvodu považují na nečisté a proto tu nikdo nikdy nechtěl stavět. A tak se tu lidé aspoň scházejí. A pro nás to znamená možnost poznat alespoň špetku toho marockého koloritu a tradic.
Chvíli pozorujeme hudebníka s bubínkem, kterak ze svého nástroje vyluzuje chytlavé rytmy za bedlivého dozoru své kobry, která svého pána sleduje s hrozivě vztyčenou horní částí svého těla. Raději ty dva obejdeme v uctivé vzdálenosti a jdeme se ještě na chvíli podívat na koření a ovoce, které tu nabízejí domorodci u svých stánků. Na jižní straně náměstí je také několik restaurací, tudíž jdeme obhlédnou zdejší cenovou relaci neboť zvažujeme možnost, že bychom večer vyrazili na pořádnou marockou večeři. Dobré jídlo tu vychází okolo 20-30Dh, což celkem ujde. Až se sem večer vrátíme, abychom na vlastní kůži poznali, jak vypadá noční život na slavném náměstí, tak tu nějakou marockou specialitu možná ochutnáme. Teď už ale jdeme přilehlou krátkou hlavní třídou zpátky k mešitě Kotoubia a k jejímu mohutnému minaretu. Před návratem do kempu, kde se náš kuchař pokusí uklohnit další ze svých „neodolatelných“ pochoutek, se ještě podíváme do sultánovy letní zahrady v Ménaře. Cestou k mešitě ještě testuji marocký bankomat a rázem se stávám bohatším o čtyři sta dirhamů.
Do Ménary je to kousek a tak se v pozdním odpoledni můžeme v klidu projít po břehu velké centrální nádrže a obdivovat řady olivovníků a ovocných stromů. Oproti shonu na tržištích a na náměstí Jamaa El Fna je to celkem příjemná změna. Cestou do kempu se ještě zastavujeme v supermarketu, abychom opět po několika dnech nakoupili zásoby tak nějak „po evropsku“. Banány se tu dají pořídit zhruba za 10Dh/kg, mají tu také dlouhé veky (4,50Dh), nějaké ty koláčky (12,90), samozřejmě v okolí hojně pěstované olivy (14-20Dh/kg) a k dostání je tu samozřejmě i nezbytná cola, která tu stojí 8,45Dh/1,5l. Suma sumárum nás společný nákup zásob vyšel téměř na stovku.
V kempu můžeme s potěšením konstatovat, že většina včera provlhlých věcí nám na marockém Sluníčku zase pěkně vyschla a tak se po nečekaně ucházející večeři můžeme s přicházejícím podvečerem vypravit zpátky do centra. Jedeme vstříc noční Marrakeši. Opět vystupujeme u mešity Kotoubia, ale tentokrát jdeme přímo na náměstí Jamaa El Fna, které během naší nepřítomnosti změnilo dosti výrazně svoji tvář. Lidí je tu asi desetinásobně víc než odpoledne. Náměstí je úplně přeplněné a na jeho ploše vyrostlo několik desítek stánků a z mnohých se podivně čoudí. Během soumraku tu totiž vyrostla obrovská restaurace po otevřeným nebem a u každého stánku se klohní nějaká ta dobrůtka od ryb až po šneky a kdo ví jakou další havěť. Kromě stánků s jídlem je tu také mnoho hudebníků a na ploše náměstí se pořádá i několik soutěží a lidé se skvěle baví. 
Nejlepší přehled o dění na tak velké ploše bude z výšky a tak jdeme na terasu jedné z přilehlých restaurací. Po kuchařově nečekaně zdařilé večeři sice z marockého jídla nebude nic, ale z vyvýšeného balkonu máme aspoň celé náměstí jako na dlani. Celá plocha je zahalena závojem lehkého dýmu a do tmy svítí nejen jednotlivé stánky, ale také opodál stojící monumentální minaret mešity Kotoubia. Vzduchem se nesou rytmy berberských bubeníků a my s úžasem sledujeme to lidské hemžení dole pod námi. Tohle místo je opravdu neuvěřitelné a jeden přes druhého se snažíme fotit a zachytit tu úžasnou atmosféru. Stejně úžasné je také pozorovat ruch na hlavní třídě, která náměstím prochází. Provoz tu samozřejmě zesílil a auta i cyklisti se jen s obtížemi vyhýbají pěším, kteří jsou teď večer v drtivé přesile. Tím samozřejmě vznikají mnohé komické situace, které s povzdálí sledují nejen dva místní policisté, kteří se do toho chaosu raději moc nemíchají, ale především se dobře bavíme my nahoře u sklenice s dobrým mátovým čajem.
Nakonec ale přece jen opouštíme naše pozorovací stanoviště a vydáváme se dolů na plochu do víru nočního života nasát trochu té bezprostřední atmosféry náměstí Jamaa El Fna. Chvíli nasloucháme berberským bubeníkům a obhlížíme stánky s jídlem, které se postupně halí do igelitových obalů neboť se celkem nenápadně zatáhla obloha a náměstí sem tam zkrápí drobné dešťové kapky. Vřelá pozvání ke stolu raději zdvořile odmítáme neboť se ani nesnažíme odhadnout, které zvíře to zruční kuchaří právě smaží a chystají k servírování. Jdeme raději obhlédnout noční tržiště v postranních uličkách. Snažit se nezabloudit v tom nekonečném propletenci je absolutně nemožné, takže raději sledujeme zboží, aby nám nic neuniklo. Nakonec ale zastavujeme pouze u několika obchodů s místní hudbou a asi po hodině se před námi opět objevuje lidmi přeplněné náměstí. Návštěva souku tedy nepřinesla nic zajímavého, pouze v jednom z hudebních obchůdků tady na okraji tržiště jsem zažil jednu zajímavou úsměvnou příhodu. Celkem bez úspěchu jsem se snažil usmlouvat cenu jedné kazety, která mě zaujala. Majitel tvrdošíjně trval na své přemrštěné ceně 100Dh a tak jsem to po chvíli vzdal a šel jsem pryč. Na náměstí mě dohonil jakýsi mladík, a kazetu, o kterou jsem měl zájem, držel v ruce. Ptal se mě, kolik jsem za ni chtěl dát. Když jsem mu řekl, že asi tak dvacku, mlčky mi ji podal a s kýženou bankovkou zmizel kdesi v davu. Chvíli jsme se na sebe s klukama nechápavě dívali a kroutili nad tím hlavou. Ceny cédéček a kazet jsou pro místní zřejmě mnohonásobně nižší než pro turisty a ten kluk toho využil, kazetu levně koupil a mě ji operativně střelil o nějaký ten dirham dráž. Pro mě to byla dobrá cena (cca 80,-kč) a pro něj asi taky. A zarytý nesmlouvavý majitel obchodu vyšel naprázdno. Inu i takové je Maroko…