Medína Fes El Bali je opravdu značně rozlehlá a její mešity, medresy a další zajímavé stavby spojuje několik kilometrů křivolakých uliček, které jsou plné souků, obchodů a samozřejmě lidí. Ve spleti zdejších ulic je naprosto nemožné se neztratit. Pokud člověk hledá nějakou památku, musí se obrnit trpělivostí a ptát se. Jinak nenajde nic…
Na mě osobně zpočátku medína neudělala úplně nejlepší dojem. Nejen, že jsem se samozřejmě záhy ztratil, ale hlavně jsem měl dojem, že v té spleti nejrůznějších baráčků snad ani žádná mešita nebo medresa být nemůže. Všude byly jen nekonečné trhy a davy lidí, přes které nebylo téměř nic vidět, a přes které se nedalo nikam dostat. Jenomže ty krásné a zajímavé stavby v medíně jsou a postupně se před mýma očima začaly objevovat a já jsem pochopil, že v tom právě ční to neodolatelné kouzlo Fes El Bali. Nestačí jen jít a podle průvodce si ukazovat – támhle je mešita, táhle zase medresa. Návštěvník musí poznat celou medínu a nasát nejdříve její atmosféru, jinak nic nenajde! Ale pojďme pěkně popořadě.
Do medíny vstupujeme nádhernou bránou Bab Boujeloud z roku 1913, která je krásně zdobená, a skrze kterou jsou vidět nejen první dva pěkné minarety, ale také ty davy lidí, které jsou v medíně momentálně přítomné. Bránu se snažím co možná nejlépe vyfotit, bohužel jsem si kompozici snímku rovnal tak dlouho, až se mi všichni ztratili. Bránu jsem sice vyfotil, ale do starého města teď vstupuji sám.
Jako první bych si rád prohlédl právě ty dvě památky, které jsem viděl skrze bránu, tedy mešitu Sidi Lazzar a medresu Bou Inania. Jenomže hned na vlastní kůži poznávám, jak obtížné je v medíně cokoliv najít. Z dálky jsou sice minarety pěkně vidět, ale ve spleti uliček je to už o poznání horší. A tak se ptám a ptám. S vypětím všech sil jsem nakonec nalezl alespoň medresu, tedy náboženskou školu koránu. Stavba pochází jako většina památek starého města z merenidské doby a v současné době je to jediná funkční náboženská stavba ve městě, do které smí vstoupit také nemuslim. Od medresy se vracím zpět na nejširší a tedy zřejmě hlavní ulici a nekonečným soukem se proplétám kamsi hlouběji do medíny. Naštěstí brzy potkávám Libora se Standou. Jak jinak, také tu bloudí, a tak nám snad to bloudění půjde ve třech lépe.
Rozhodli jsme se, že z památek se především pokusíme najít velkou mešitu Karaouine. A tak se noříme hlouběji a hlouběji do spletitých uliček a ze všech sil se snažíme prodrat davem kupředu. Samozřejmě vůbec netušíme, kde jsme a podle mapy se snažíme jít směrem, kde by ta mešita asi tak mohla stát. K našemu překvapení jsme se náhle ocitli v bráně Bab El Guissa na severním okraji medíny, což znamená, že jsme hledanou mešitu prozatím minuli o nějakých 400 metrů. Nechtěně jsme se tak dostali až za hradby,ale aspoň víme, kde jsme a můžeme se opět pustit do hledání. Jenomže uličky jsou čím dál propletenější a za chvíli už zase nevíme, kterým směrem se dát a tak volím nouzové řešení. U jednoho obchůdku žádám o pomoc zhruba stejně starého prodavače a snažím se mu vysvětlit, že hledáme mešitu Karaouine. Jeho angličtina je naštěstí natolik špatná, že mi není v tomto jazyce schopen popsat cestu a uvoluje se, že nás k mešitě dovede. Nevím, jak to dokázal, ale Karaouine se před námi najednou ze spleti souků skutečně vynořuje. Děkujeme našemu dočasnému průvodci a ten se zase vrací ke svému obchůdku. Jak ho v té spleti uliček našel, to opravdu netuším.
Mešita Karaouine byla až do výstavby mešity Hassana II. v Casablance největší mešitou v Maroku a s káhirskou univerzitou Al-Ahar, kterou jsme s Liborem mimo jiné poznali před třemi lety, soupeří o titul nejstarší univerzity na světě. Mešita byla založena v roce 857 dcerou movitého uprchlíka z tuniského města Kairuán. Její velikost a vzhled však pocházejí z 10. a 12.století, kdy byla rozšířena do současných rozměrů. Do jejich 16 bočních lodí se tak dnes může vejít až 20 000 věřících. Rozměry mešity jsou ale běžnému návštěvníku skryté neboť okolo mešity vede pouze nepříliš široká ulička plná nejrůznějších obchodů a dovnitř, kde by byla rozloha mešity dobře patrná, zase žádný nemuslim nesmí. A tak se musíme spokojit pouze s nahlédnutím skrz některý ze čtyř vchodů. Jím vidíme pouze pěkně zdobené velké nádvoří s kašnou a vchod do vlastní mešity. 
V jedné z uliček vedoucí podél zdi mešity překvapivě potkáváme velkou část naší skupiny a především průvodkyni Lucku, která nás směřuje přímo do čtvrti Koželuhů s proslulými barvírnami. Za 10Dh nás dokonce majitel jednoho pouličního obchodu vede na vyhlídkovou terasu. Prý tam na barvírnu dobře uvidíme a neucítíme hrozný zápach, který k ní neodmyslitelně patří. Terasa respektive balkón se sice nachází v dalším obchodě, tentokrát kožedělném, ale velká barvírna je odtud krásně celá vidět. Není to poprvé, co se v Maroku s takovou barvírnou setkáváme, ale tato dílna ve Fesu je zatím suverénně největší. Nachází se ve velké proluce uvnitř bloku hranatých baráčků a návštěvníci si ji mohou pořádně prohlédnout prakticky pouze takhle z výšky. Na zemi je celá řada velkých kádí s blíže nespecifikovanými tekutinami, mezi kterými hopsají dělníci se svými polotovary. I tady se vyrábí nejrůznější kabelky, opasky, ale třeba i rukavice a spousta dalších výrobků ze zvířecí kůže. Však si také v tomto „vyhlídkovém“ obchodě můžeme nějaké to kožené zboží koupit, ale nás tady zajímala opravdu jen ta barvírna a žádné nákupy se nekonaly.
Z koželužské čtvrti se znovu vracíme na souky a snažíme se naše kroky nasměrovat zpátky k výchozí bráně Boujeloud. Cestou konečně nacházím funkční bankomat a doplňuji značně skomírající finanční hotovost. Hned se také zastavujeme v dalším obchodě s hudbou. Protože Libor neustále točí a já budu jeho záběry stříhat, budeme pro náš film potřebovat také nějakou muziku a tak vybíráme tři kazety, které nakonec za celkovou sumu 50Dh kupuji. S Liborem jsme se také rozhodli, že si ve Fesu dáme nějaké to typické marocké jídlo. A protože není nic typičtějšího než tajin, necháváme si tento pokrm v jedné z restaurací připravit. Zvláštní pouze bylo to, že když jsme si objednali kolu, tak ji šel majitel restaurace vyzvednout kamsi naproti. Ale jinak byla obsluha poměrně příjemná a také tajin přinesený s typickou jehlanovitou pokličkou byl poměrně dobrý, i když na zbytek dne by mě ta směs brambor a vařené zeleniny asi nezasytila. V restauraci platíme útratu (30Dh jídlo, 5Dh kola) a jdeme hledat východ z medíny. Brána Boujelou byla naštěstí téměř za rohem a tak můžeme fascinující medínu Fes El Bali opustit. 
S Liborem jdeme ještě na nedaleké náměstí Istiqlal najít internetovou kavárnu, abychom poslali zprávy domů neboť naše mobily nám již od Erfoudu stále nechtějí akceptovat marocký signál. Zdejší kavárna je poměrně slušně vybavená, ale internet je pěkně pomalý, takže jsme byli rádi, že se nám nakonec podařilo odeslat aspoň několik SMSek. Za půlhodinové připojení jsme zaplatili pouze 5Dh a už jsme spěchali k hradbám medíny, abychom stihli podvečerní odjezd do nedalekého Meknésu.