Na 60 km dlouhý přejezd jsme se vydali v půl páté. A co se nestalo, během cesty nám z ničeho nic na mobilech naskočil signál. Hlavně, že jsme hledali internet. Do Meknésu přijíždíme v podvečer a hned hledáme kemp. Průvodci se sice musí párkrát vyptávat, ale ještě než se setmí, můžeme v klidu postavit naše stany na zeleném pěkně upraveném trávníku.

Den 25. - 30.10.2002
Druhý den máme nad sebou po dlouhé době zamračenou oblohu. Ale snad počasí vydrží a budeme si moci prohlédnout nejen Meknés, ale také zajímavé okolí tohoto velkého a hospodářsky prosperujícího provinčního města. Meknés je zvláštní především tím, že je spojován s vládou jednoho jediného sultána – Moulaye Ismaila, tedy druhého panovníka současné Alaouitské dynastie, která pochází, jak jsem se již dříve zmínil, z oázy Tafilalt. Moulay Ismail vládl v letech 1672-1727, tedy plných 55 let. Z provinčního Meknésu, který si vybral jako své sílo, během své vlády vybudoval velkolepé hlavní město s více než padesáti paláci. Tyto významné stavby jsou většinou soustředěny ve čtvrti Ville Iperiale, která vyrostla na jižním okraji staré medíny, a které vévodí velký královský palác Dar El Makhzen. 
Naše prohlídka začíná na pomezí medíny a královské čtvrti na náměstí El Hedim. Na severní straně tohoto náměstí začíná spletitá medína a na jižní straně ho ohraničují hradby Ville Imperiale. A právě součástí těchto hradeb je zdejší skvost – nádherná brána Bab El Mansour. Jméno této brány je odvozeno od jejího architekta, který zaujímal významné místo na Ismalilově dvoře, ovšem celé dílo nakonec dokončil až Ismailův syn Moualy Abdallah v roce 1732. Bránu tvoří centrální vchod a dvě předsunuté pravděpodobně pouze dekorativní bašty, které jsou obě na svém okraji zdobeny mramorovým sloupem dovezeným z nedalekého Volubilisu. Musím říci, že tato brána skutečně patří k nejkrásnějším, které jsem během naší cesty v Maroku viděl. V královské čtvrti hned za branou chceme navštívit další zdejší významnou památku, kterou je mauzoleum samotného panovníka Moulaye Ismaila. Je to další z mála svatyní, do které mají povolen vstup také nemuslimové. Bohužel je mauzoleum otevřené až od devíti hodin a tak se zatím jdeme projít okolo hradeb staré medíny, kde navštěvujeme pěkné mauzoleum Sidi Mohammeda Ben Aissy, což byl jeden z nejznámějších a nejpodivuhodnějších marockých světců. Tedy, ne že bych o něm někdy před tím slyšel, ale podle zachovalého a krásně zdobeného mauzolea bych řekl, že je v Maroku dodnes velmi vážený a uctívaný. Dovnitř ale nesmíme a tak se pomalu podél špinavého souku vracíme zpátky k mauzoleu Moualye Ismaila, které bylo mezitím otevřeno, a tak se konečně můžeme podívat dovnitř.
Místo posledního odpočinku panovníka Ismaila se těší velké vážnosti všech Maročanů, což je tak trochu v rozporu z pověstnou vládcovou krutostí. Na druhou stranu ale sultán nastolil v zemi zmítané nepokoji mír a prosperitu, vyhnal Španěly z Larache i Brity z Tangeru a navíc velmi ortodoxně dodržoval islámské zvyklosti, takže v očích Maročanů zůstává jako oslavovaný panovník, na kterého zdejší obyvatelstvo nedá dopustit. Navíc se Ismail těší velké vážnosti jako jeden ze zakladatelů současné vládnoucí Alaouitské dynastie, takže je jeho mauzoleum velmi udržované a pěkně vyzdobené.