Před námi leží nejznámější město marockého severu – Tanger. Zdejší přístav je druhý největší hned po Casablance a především jemu město vděčí za svůj současný vzhled a důležitost. V dřívějších dobách sem po moři proudily zástupy přistěhovalců a Tanger býval mnohonárodním městem. Před vyhlášením samostatnosti tu velmi dobře fungovala mezinárodní zóna s dost volnými daňovými zákony. Díky tomu se město stalo sídlem více než sedmdesáti bank a čtyř tisícovek firem. Zároveň také přitahovalo umělce, především spisovatele, a na počátku padesátých let tu proto žilo více než 60 000 cizinců, což byla téměř polovina tehdejšího obyvatelstva. Po vyhlášení marocké nezávislosti v roce 1956 však Tanger o svůj speciální statut přišel a zdejší finanční a bankovní podniky se téměř přes noc přestěhovaly do Španělska a Švýcarska. Město opustila i většina cizinců a s jejich odchodem zanikly i zdejší legendární nevěstince, kterých tu bývala téměř stovka.
Stejně jako všechna větší marocká města je i Tanger rozdělen na nové město a starou medínu. My s naším autobusem sice parkujeme v nové části na ulici Rue de la Kasbah, ale jak už název této hlavní třídy napovídá, stojíme hned u hradeb starého města, za kterými se skrývá zdejší kasba s městským palácem a správními budovami, jejichž historie sahá až do římských dob. Samotná kasba stojí v nejvyšším bodě celé medíny a její severní stěnu omývají vody Gibraltarského průlivu. V této severní stěně se nachází docela pěkná výhlídka – původně to byla zřejmě nějaká strážní bašta, ze které je krásný výhled nejen na úžinu, ale také na zřetelný obrys evropského pobřeží Španělska. V dálce dokonce rozpoznáváme také siluetu Gibraltarské skály, kterou jsme navštívili před třemi týdny. Ještě že už neprší, jako dopoledne, to bychom asi tak pěkný výhled neměli.
Z kasby a jejího městského paláce Dar El Makhzen, který tu postavil Moulay Ismail, pokračujeme dolů do medíny, která na východní straně sousedí s velkým moderním přístavem. Nad ním se tyčí Velká mešita, která zde byla postavena v roce 1685 jako oslava navrácení města pod marockou nadvládu. Od roku 1663 totiž Tanger patřil Britům a ještě před tím zde vládli Portugalci. Sultán Moulay Ismail však učinil zdejší vládě Evropadů přítrž a město připojil ke svému impériu.
Hned za mešitou je náměstí Petit Socco, což je taková křižovatka větších uliček starého města, které je i tady v Tangeru docela upravené a v rámci možností i poměrně čisté. Obhlížíme tady několik obchůdků a vydáváme se na hlavní třídu Es Siaghin, která vede kolem staré Španělské katedrály až do epicentra zdejšího dění na náměstí Grand Socco. Oficiální – i když málo používaný – název tohoto náměstí zní „Náměstí 9.dubna 1947“ a připomíná návštěvu sultána Mohammeda V. v době, kdy se tento pozdější panovník začínal významně spojovat s hnutím za nezávislost. Dnes je Grand Socco jedním velkým tržištěm, situovaným těsně za hradby starého města. Je zvláštní, že v medíně jsou k vidění spíše krámky a obchůdky, zatímco tady na náměstí se čile obchoduje pod širým nebem.
Po Es Siaghin se vracíme zpátky na staré město a před katedrálou odbočujeme doprava do spleti zdejších uliček, ve kterých se nachází velké rybí tržiště a také další a další obchůdky. S vědomím, že máme poslední příležitost k nákupu marockých suvenýrů jsme proběhli medínu křížem krážem, ale sortiment uložený v báglech jsme již nerozšířili. V poklidu se tedy můžeme vrátit ke kasbě a k autobusu.
Odpoledne pokročilo a my se loučíme s posledním marockým městem a vlastně tak trochu i s Marokem. Proplétáme se tangerskými bulváry ven z města a za okny sledujeme poklidný všední život, který si ubíhá svým nerušeným tempem. Teď už jedeme vstříc španělské Ceutě, odkud se zítra vydáme na cestu do naší staré dobré Evropy. Dnešní noc ale ještě strávíme v Maroku, konkrétně někde na pobřeží poblíž Mojžíšovy hory, jejíž vrchol byl vlastně „to“ úplně první, co jsme z této krásné země viděli.
Po nevalné silničce kopírujeme pobřeží a hledáme místo, kde bychom postavili naše stany. Volba padla na jeden z výběžků marocké pevniny. Odbočujeme tedy na jakousi polní cestu a snažíme se dostat na pláž, která je sice na pohled pěkná, ale leží o dobrých 150 výškových metrů pod námi. Když se po chvíli ukázalo, že ani námi zvolená cesta není příliš sjízdná, nezbývá než otočit autobus a vrátit se na silnici. Začíná tak malá úsměvná série omylů naší průvodkyně, která by ráda našla co nejdříve místo pro naše dnešní bivakování, ale zrovna dneska jaksi není ve formě. 
Náš autobus se ztěžka otáčí na uzounké cestě a řidič musí vynaložit veškerý svůj um, abychom se dostali zase zpátky na silnici. Podařilo se a tak můžeme pokračovat v hledání. Bohužel těch příhodných míst už asi tolik nebude neboť silnice pomalu začíná stoupat do svahu Mojžíšovy hory. Občas se pokoušíme odbočit na nějaké odpočívadlo,ale pokaždé se vracíme zpátky na cestu s nepořízenou. Korunu svému navigátorskému snažení Lucka nasadila tím, že náš autobus dovedla až na jakousi pochybnou odbočku, která vedla na vrchol jednoho z okolních kopců, na kterém – světe div se – stála větrná elektrárna! Kopce okolo Ceuty jsou totiž skoro všechny posety vrtulemi. Vítr jdoucí od moře má docela sílu, a tak ho snaživí Maročané využívají k výrobě elektřiny. My jsme dost nevěřícně zírali, kde že to máme dneska bivakovat a málem jsme se váleli smíchy, když nám Lucka po obhlídce prostoru okolo točící se vrtule s překvapeným výrazem ve tváří sdělila, že „ono tam venku docela fouká…“
Vhodné místo pro přespání jsme nakonec objevili na jednom odpočívadle na východním svahu Mojžíšovy hory. Od silnice nás odděluje malé návrší, takže tu budeme mít i relativní klid, akorát je tu trochu větrno, ale s tím už nic nenaděláme.