Den 27. - 1.11.2002
Ráno se ukázalo, že jsme nakonec pro náš poslední marocký bivak zvolili docela pěkné místo. Z přilehlého pahorku máme pěkný rozhled na všechny světové strany. Na západě se k nebi tyčí mráčkem zahalený vrchol Mojžíšovy hory, na jihu máme jako na dlani okraj pohoří Rif posetý novodobými větrnými mlýny, na severu se nám otevírá výhled na Středozemní moře, Gibraltar i Španělsko a dole po námi na východě leží Ceuta. Do toho všeho pěkně svítí Sluníčko, takže se s námi Afrika (doufám, že dočasně) loučí opravdu ve velkém stylu.
Cesta dolů k moři na hraniční přechod Fnideq - Ceuta trvá asi hodinku. Přechod je plný aut a lidí, ale fronta před námi docela ubíhá, a tak jsme celkem brzy odbaveni. Po vyplnění výstupního formuláře ještě následuje velmi zběžná prohlídka autobusu a jsme opět ve Španělsku. V Ceutě teď budeme čekat na nejbližší loď, se kterou vyplujeme do Evropy. Bohužel je dnes (1.11.) ve Španělsku nějaký státní svátek, což znamená jediné – obyvatelé drží svoji siestu a doprava funguje jako by byla neděle. To znamená, že prakticky nefunguje. Je zvláštní, že to nás protřelý realizační tým neví, ale Maroko jsme už opustili bez možnosti návratu, takže budeme muset celý den strávit tady v Ceutě, kterou jsme si již prošli během naší první zastávky po příjezdu do Afriky. Nic naplat, podíváme se tedy alespoň k pevnosti na vrchu Monte Acho, po poledni budeme mít v přístavu přichystaný oběd a odpoledne snad nějaká loď přece jen pojede.
Poloprázdným městem tedy jdeme vstříc návrší. Míjíme přístav, zavřeného McDonalda i zavřenou samoobsluhu a stoupáme vzhůru. Je poměrně vedro, takže cestu vzdáváme zhruba v půli kopce, ale i odsud je docela hezký výhled na přístav, město i Mojžíšovu horu v pozadí. Spokojeni jdeme zpátky do přístavu a cestou přece jen nacházíme aspoň jeden otevřený obchůdek. Nakupujme potraviny a s Liborem se chystáme, že lehce potrénujeme naši skvělou španělskou slovní zásobu. Jenže prodavač při rekapitulaci koupeného zboží a výpočtu ceny spustil takovou záplavu slov, že by mu jeho kadenci jistě záviděl i proslulý samopal Kalašnikov s plným zásobníkem! Tomu člověku snad nemůže rozumět ani rodilý Španěl. Z procvičování španělského jazyka tady nebude nic a tak se jdeme raději najíst.
Po obědě se bohužel ukazuje, že nejbližší loď nepojede dříve než v pět, takže většina našich spolucestujících míří na nedalekou pláž, zatímco my s Michalem zůstáváme v klimatizované hale přístavního terminálu. Dlouho se bavíme sledováním zdejších svérázných zaměstnanců, ale jinak je tento den úplně ukázkově proflákaný.
Okolo čtvrté hodiny se hala začíná plnit nějakými anglicky hovořícími výrostky, ze kterých se postupně vyklubali američtí studenti na školním výletě. Do haly se také postupně začínají trousit i naši spolucestovatelé. Odjezd naší lodi se bohužel opět posouvá a tak si všichni společně krátíme dlouhou chvíli házením živelně neposedného gumového míčku. Teprve v šest hodin se můžeme konečně nalodit a pět minut před půl sedmou vyrážíme na dvouhodinovou plavbu do přístavu Algecieras. Do Evropy připlouváme už za tmy a hned se vydáváme na cestu po andaluském pobřeží. Míjíme Gibraltar i Malagu a již hodně dlouho v noci přijíždíme do kempu v Motrilu, kde si konečně můžeme po 230km nepřetržité jízdy odpočinout a dát si příjemnou teplou sprchu. Ze Španělska jsme toho zatím moc neukrojili a do Valencie, našeho zítřejšího cíle, nám zbývá ještě více než 500km. Cesta domů bude ještě dlouhá…