Den 29. - 3.11.2002
Ráno definitivně balíme naše stany, protože je na naší cestě už nebudeme potřebovat. Za slunného počasí opouštíme Oropesu a pokračujeme dál na sever. Ačkoliv se to nezdá, do Barcelony nám zbývá ještě téměř 250km a pokud si ji dnes chceme pořádně prohlédnout, musíme jet s větrem o závod. Záhy tedy překračujeme hranice Katalánska, překonáváme deltu řeky Ebro a brzy také míjíme Tarragonu. Ještě před polednem se blížíme k Barceloně, bohužel tady na předměstí se ukazuje pravý důvod našeho spěchu. Když už jsme v takovém významném městě, musíme přeci navštívit zdejší obrovský supermarket. Jak se později ukáže, čas strávený nakupováním bude potom ve městě citelně chybět, ale nedá se nic dělat, nákupní šílenství postihlo většinu autobusu a tak nezbývá než se podřídit. Alespoň nakoupím zásoby jídla na dlouhou cestu domů. Nákup, který zahrnoval pití, pečivo, šunku, jogurty a zdejší výborné olivy, mě nakonec přišel na 2160Pst a s takto odlehčenou peněženkou jsem mohl v klidu vyrazit vstříc Barceloně.
Toto hlavní katalánské město jsem si přál navštívit již velmi dlouho a dnes se tedy můj sen konečně splní. Okolo fotbalového velechrámu Nou Camp, na kterém sídlí slavná FC Barcelona, jedeme vstříc zdejší nejslavnější památce – Chrámu sv.rodiny „La Sagrada familia“, který nestojí přímo v centru města, ale poněkud bokem.
Tato moderní a stále ještě nedokončená katedrála je dílem architekta Antonia Gaudího, který své dílo začal budovat v roce 1884. Stavba na první pohled připomíná hrad splácaný z bláta, teprve až při bližším pohledu se ukáže, že všechny části katedrály jsou skutečně kamenné a dokonce velmi pečlivě zdobené. To, co zdálky připomínalo vlaštovčí hnízda, jsou pečlivě tvarované arkády, které zdobí mnoho soch a sem tam i nějaký ten kamenný nápis. Hlavní dominantu celého díla tvoří střapaté věžičky, které jsou na vrcholu zakončeny neméně střapatými barevnými hlavicemi. Věžiček je osm, na každé straně čtyři, a v jejich útrobách vedou točitá schodiště, po kterých se dá vystoupat až téměř na samotný vrchol. 
Výstavbu katedrály řídil až do své smrti v roce 1926 sám architekt Gaudí a v jeho díle potom až do roku 1935 pokračoval architekt Gras. Během občanské a druhé světové války se práce na dlouho zastavily, aby se po skončení těchto válečných konfliktů znova rozeběhly a pokračovaly pod vedením dalších a dalších architektů dodnes. V době naší návštěvy byla úspěšně rozestavěna jedna z velkých bočních lodí a stavební práce také čile pokračovaly na centrální části katedrály, která mezi všemi věžičkami teprve vyrůstá.
My se hned po příjezdu můžeme na vlastní oči přesvědčit, že vyfotit tuto mohutnou stavbu nebude vůbec jednoduché. Aby se nám katedrála vešla celá do hledáčků, musel by být kolem ní mnohem větší prostor. Nezbude než stavbu obejít a zkusit štěstí ze západní strany, ze které ke katedrále přiléhá velký park. Kromě parku je na západní straně také hlavní vchod a tak ještě než začneme fotografovat, podíváme se do útrob tohoto podivného moderního díla.
Za 800Pst vstupujeme do západní části katedrály, kde se nachází muzeum, které dokumentuje historii stavby a seznamuje návštěvníky se stavebními plány a záměry. Tady uvnitř je teprve opravdu vidět, do jak mohutné stavby se Gaudí pustil, a také je tu na první pohled patrné, že její dokončení nebude otázkou několika příštích let ale spíš desetiletí. Při pohledu na mohutná lešení a železobetonové konstrukce si říkám, že pro zdejší stavitele je to možná i tak trochu nevítané dědictví…
Z muzea se přesouváme na východní stranu katedrály na začátek vyhlídkového okruhu. Po točitém schodišti v útrobách jedné z krajních věží stoupáme vzhůru a četnými otvory ve stěně můžeme sledovat, jak vysoko se právě nacházíme. Ve výšce 75 metrů se dostáváme ke spojovacímu článku, který nás zavede do o něco vyšší sousední věže. Z tohoto propojovacího prvku se nám naskýtá nádherný výhled na celé město, přístav i nedaleký vrch Motjuic. Cestou dolů se ještě několikrát zastavujeme na vyhlídkových balkónech, ale času už mnoho nemáme, protože díky našim skvělým nákupům musíme chvátat, abychom toho v Barceloně viděli co možná nejvíce. Ale katedrálu jsme si za hodinku celkem bez problémů prohlédli a dokonce i fotografie z přilehlého parku nakonec dopadla celkem dobře a tak se můžeme přemístit poměrně vzdáleného parku Güel.
Návštěva parku je další exkurzí do odkazu Antonia Gaudího neboť také zdejší stavby a terasy jsou jeho dílem. To je ostatně hned na první pohled patrné ze jejich struktury a vzhledu. Taková vyhlídková terasa zespodu skutečně vypadá jako na sebe nalepená vlaštovčí hnízda. Nejhezčí z celého areálu je asi pěkné schodiště v dolní části parku. Součástí schodiště je zajímavá fontána ve tvaru jakéhosi podivného plaza a toto schodiště končí u dvou baráčků, které vypadají, jako by byly z perníku. Kdeže by se ale tady ve slunné Katalánii vzal perník, to jsou jen další z výplodů bujné fantazie pana Gaudího. 
Po návštěvě parku se konečně přesouváme blíž k centru, otázkou ovšem je, co všechno ještě stačíme v Barceloně natočit a vyfotit, protože nám pomalu ale jistě zapadá Sluníčko. Nedá se nic dělat, času na tak velké a krásné město jako je Barcelona máme opravdu málo a tak musíme vzít zavděk alespoň malou okružní jízdou, během které se přesouváme na vrch Montjuic. Cestou míjíme nádherné Katalánské náměstí, kde nás nedostatek času mrzí dvojnásob. Náměstí by se svými paláci a fontánami rozhodně stálo za zastávku. Řekl bych, že mnohem víc než nějaký parčík s vlaštovčími hnízdy…
Na Montjuicu projíždíme okolo olympijského stadionu a jedno z nedalekých parkovišť nad přímořským svahem se na pár hodin stává naší zastávkou. Kuchař nám tu připraví jeden ze svých posledních blafů a my si mezitím prohlédneme centrum města. Spěcháme tedy z Montjuicu dolů do přístavu, bohužel katalánská metropole se už nemilosrdně halí do šera a když přicházíme do přístavu k pomníku Kryštofa Kolumba, je už definitivně po Sluníčku. Proslulý objevitel nám na svém vysokém podstavci ukazuje kudy vyrazit do Ameriky, ale my si raději prohlédneme přilehlou palmovou promenádu a ještě než se naplno rozzáří noční Barcelona, zamíříme do přístavního obchodního centra.
Když se vracíme ke Kolumbovu památníku, je už docela tma a hlavní obchodní třída Rambla, která u památníku začíná, je už plná světel a také lidí, kteří stejně jako my vyrazili vstříc nočnímu městu. Ramblu, která tvoří jakousi pomyslnou páteř centra Barcelony, lemuje v celé její délce spousta obchodů a také mnoho restaurací. Ani my jsme neodolali lákání zdejších podniků a zašli jsme na pořádnou španělskou večeři. Restaurant „Pitta house“ nás pohostil velmi bohatě a velká porce místní speciality paelly - směsi rýže, zeleniny a mořských plodů, byla natolik výborná, že jsem si musel i přidat!
Po večeři se jdeme ještě na chvíli projít po Ramble. Na to, abychom si ji prošli v celé její délce, tedy od přístavu až na Katalánské náměstí, už bohužel nemáme čas, a tak si pouze prohlížíme zdejší zvláštní pojízdné zverimexy, ve kterých jsou k dostání rozličná zvířata od rybiček přes papoušky až po nejrůznější plazy, jako jsou želvy nebo leguáni. Na chvilku ještě také nahlížíme do barcelonského metra, které je aspoň tady pod Ramblou docela podobné podzemní dráze v Londýně, a potom se už vracíme příkrým svahem zpátky na Montjuic k autobusu. Kuchař nám mezitím přichystal nějaký pochybný guláš, takže jsem docela rád, že jsem se už dosyta najedl a večeře se raději neúčastním. Zatímco se ostatní ládují, já se jdu ještě porozhlédnout po okolí, abych si vychutnal výhled na noční velkoměsto.
Přesně ve čtvrt na deset je vše připraveno na dlouhý noční přesun a tak můžeme podél pobřeží Costa Brava vyrazit na sever vstříc francouzské hranici. Krátce po půlnoci opouštíme Španělsko a pokračujeme dál na riviéru. Před námi je ještě dlouhých 500km a tak usínám na svém nepohodlném sedadle.