Den 30. - 4.11.2002
Když jsem se probudil, bylo už světlo a my jsme s naším autobusem pomalu klesali serpentinami dolů k pobřeží. Cesta přes francouzskou riviéru utekla celkem rychle, protože je krátce po půl sedmé ráno a před námi je už poslední cíl naší cesty, kterým je Monako.
Monacké knížectví je se svou rozlohou 1,95km² druhým nejmenším státem na světě a počet jeho obyvatel nedosahuje ani 30 000. První osadu tu založili již Féničané a v průběhu dalších staletí se pak malinký stát dostal do područí Římanů, Kartaginců i Janovanů. V roce 1297 se stal majetkem šlechtického rodu Grimaldiů, kterým patří dodnes, ovšem na svoji úplnou nezávislost si muselo knížectví na břehu Ligurského moře počkat až do začátku 20.století. V 16. a 17.století z něj totiž zhruba na sto let vytvořilo svůj protektorát Španělsko a později nad knížectvím držela ochranou ruku Francie, která jej také na dlouho připojila ke svému území. Nezávislou konstituční monarchií se tedy Monako stalo až v roce 1911. Zvláštností tohoto malinkého státečku je skutečnost, že se tu neplatí žádné daně, což sem přitahuje spoustu prominentů a hazardních hráčů. Pravdou ovšem je, že cenová hladina je v knížectví o poznání vyšší než například v sousední Francii.
Monako leží na úpatí pobřežní vrchoviny, jejíž hřbet je zhruba v nadmořské výšce 600 metrů. Samotné knížectví tvoří pouze centrum stejnojmenného města, jmenovitě tři známé čtvrti – Monaco Ville s knížecím palácem, La Condemine s velkým přístavem a Monte Carlo se světoznámým kasinem. Hranice s Francií se neznatelně proplétá ulicemi města, takže návštěvník vlastně někdy ani netuší, jestli je ještě v Monaku nebo jestli se už prochází po francouzské půdě. 
My se pomalu proplétáme spícím městem a náš dlouhý přesun končí v podzemních garážích pod knížecím palácem. Je krátce před sedmou hodinou a z moře právě vyplouvá Slunce. Jeho zlatavé paprsky začínají probouzet knížectví, ve kterém strávíme podstatnou část dnešního dne. Ještě než se vydáme do města, můžeme naplnit naše nejzákladnější hygienické potřeby v poměrně čisté umývárně, která je součástí parkoviště, a potom už stoupáme vzhůru po schodišti na vrchol útesu, který nese městskou čtvrť Monaco Ville. Vzhledem k tomu, že je dost časné ráno, bude ještě téměř všude zavřeno a tak se zatím musíme spokojit pouze s procházkou. Obhlížíme zdejší slavné Oceánografické muzeum a také pěknou katedrálu, která je naštěstí už otevřená, takže se můžeme podívat dovnitř. Čistým parkem potom pokračujeme na náměstí před renesanční knížecí palác, kde o něco výše položená čtvrť Manaco Ville mírným svahem postupně přechází v přístavní La Condemine. Výhled od knížecího paláce je tím nejtypičtějším pohledem na Monaco a kromě pěkného přístavu je vidět prakticky celé Monte Carlo i se svým proslulým kasinem. 
Dole v Condemine se pomalu proplétáme do přístavu a v jedné boční ulici nacházíme bankomat, takže hned můžeme vybrat alespoň minimum francouzských franků, které jsou v Monaku samozřejmě oficiální měnou. Budeme je potřebovat, protože 50 franků stojí vstup do Oceánografického muzea, které si rozhodně nechceme nechat ujít a kdo ví, třeba se tu naskytne i nějaký ten drobný suvenýr na památku.
V Monte Carlu hned sloupáme vzhůru do svahu na terasu slavného kasina. Dovnitř se lze dostat s platným pasem a padesáti franky zálohy, ale teď ráno tu stejně nikdo není, takže se musíme spokojit pouze s procházkou a odpočinkem na vyhlídkové terase. Po chvíli oddechu se také jdeme podívat na trať slavného okruhu, na kterém se jezdívá velká cena formule 1, tedy jeden z klasických závodů seriálu mistrovství světa. Jedna ze zatáček se kroutí hned vedle kasina, odkud dráha pokračuje dolů na nábřeží a neméně slavným tunelem pod hernou se vrací do přístavu v Condemine, kde bývá start a cíl závodů. Do tunelu nahlížíme jen zběžně a raději se vracíme zpět nahoru do svahu, abychom se ještě prošli po Monte Carlu.
Tři potulující se turisté poznamenáni dlouho cestou z Maroka jsou však podezřelí místním policistům a tak nás záhy čeká kontrola pasů a vyplnění nějakého imigračního dotazníku. Je smutné, že když člověk na sobě nemá kravatu a kvádro, tak je hned podezřelý z nějaké nekalé činnosti. Nesmíme sice zapomenout, že jsme ve snobském Monaku, dokonce v jeho nejsnobštější čtvrti, ale i tak Monako touto drobnou příhodou ztratilo značnou část našich sympatií.
Důkladně prověření a zkontrolovaní jdeme k výtahu, kterým se svezeme výš do svahu k pěknému kostelíku, za kterým pobíhá prostředkem bulváru Meréchal neznatelná státní hranice. Obhlížíme právě se otevírající obchůdky a procházíme se chvilku po francouzské, chvilku po monacké straně ulice. Na konci bulváru se vydáváme po schodišti dolů ke kasinu, abychom si ho ještě prohlédli z druhé strany od hlavního vchodu. Ocitáme se tedy na malém náměstíčku s pěkným parkem a odtud se už pomalu vracíme zpátky do přístavu v Condemine. Já ještě v jednom z obchůdků na nábřeží kupuji po třech francích několik pohledů, čímž mám tuto příjemnou povinnost i tady v Monaku zdárně za sebou, a potom už pomalu stoupáme na náměstí před knížecím palácem, abychom si ještě jednou vychutnali krásné monacké panorama. U paláce právě probíhá výměna stráží a tak chvíli pozorujeme rituál vojáků oděných do černé uniformy s tmavě modrými kalhotami a podivnými azurovými přilbami. Výměna probíhá celkem svižně bez samoúčelných okázalých gest, které známe například ze Skandinávie, a tak je za chvíli po představení. Můžeme tedy ještě obhlédnout zdejší obchůdky se suvenýry, kterých je na náměstí poměrně hodně, ale i tady se na vlastní kůži přesvědčujeme, že Monako není zrovna nejlevnější, a tak raději místo nákupů odcházíme na prohlídku Oceánografické muzea.
Ze zahrad, které tuto pověstnou a v Evropě prakticky ojedinělou instituci obklopují, je pěkný výhled na jižní okraj Monaka, přístav Fontvielle a stadion zdejšího fotbalového klubu AC Monaco. U jednoho z hotelů dokonce přistává helikoptéra, což je prakticky jediný vzdušný dopravní prostředek, kterým se lze do Monaka dostat. No, my se holt musíme spokojit s pozemní dopravou a s naší báječnou Karosou…
V oceánografickém muzeu jsou shromážděny pozoruhodné sbírky exponátů, které jakkoliv souvisejí s mořem nebo oceánem. Můžeme tu obdivovat spousty různých lastur, škeblí, ale také kostry velryb nebo všelijaké živočichy naložené v lihu. Nejpozoruhodnější expozice je ale umístěna v suterénu. Tady se v několika místnostech nachází nádherná akvária, ve kterých mohou návštěvníci obdivovat téměř všechny mořské živočichy, kteří obývají vody Středozemního moře, Atlantiku i dalších světových moří. Odděleni pouze sklem akvária se tak dostáváme do nádherného světa žraloků, murén a spousty dalších ryb nejrůznějšího vzrůstu a barev. Pozorovat tu můžeme jedovaté perutýny, kteří se nerušeně pohybují mezi korálovými útesy, dále pak hvězdice, sasanky, langusty nebo například velké mořské želvy, tuňáky i smrtelně jedovaté placaté rybky, které na první pohled vypadají jako neškodné kameny. Jako bychom se na dvě hodiny ponořili na samotné dno nějakého tropického moře. Akvária jsou opravdu krásně naaranžovaná, a tak se žraloci mohou prohánět okolo potopeného dřevěného člunu a murény vystrkují své hrozivé hlavy z podmořských děr. Byla by opravdu velká škoda nechat si návštěvu tohoto mořského světa ujít. Mezi všemi drahými obchody, hernami a hotely mi připadají tato akvária jako to nejkrásnější, co může Monako svým návštěvníkům nabídnout.
Po podmořské exkurzi se ještě na chvíli vracíme ke knížecímu paláci, ale už vlastně jen tak zabíjíme poslední hodinku, která zbývá do našeho odjezdu. Za zbylé franky ještě kupuji pizzu a bagetu, abych náhodou cestou domů nestrádal hlady, a potom se už pomalu odebíráme dolů do podzemní garáže k autobusu. Přesně ve čtvrt na čtyři opouštíme Monako a stoupáme vzhůru na pobřežní vrchovinu, po které vede hlavní pobřežní magistrála. Z výšky si ještě můžeme naposled krásně prohlédnout celé maličké knížectví a potom se už vydáváme vstříc nedaleké Italské hranici