Po hladkém průjezdu opuštěnou celnicí se noříme do mnoha tunelů zbudovaných v přímořském masívu a tachometr naší karosy ukazuje 10 000 najetých kilometrů. Cesta okolo italské riviéry ubíhá poměrně rychle a v podvečer za soumraku ještě zastavujeme na hodinku na malém odpočívadle kousek před Janovem, abychom se navečeřeli a nabrali síly na závěrečný noční přejezd, který začíná krátce po šesté hodině.
Cesta přes Piacenzu, Cremonu a Brescii utíká celkem rychle, takže ani příliš nevnímáme, že před Veronou odbočujeme do hor. Náš autobus tady čeká nelehká zatěžkávací zkouška neboť po těch mnoha kilometrech ještě musí překonat Alpy. Až do Bolzána, ležícího stále ještě v údolí, jede naše karosa spolehlivě, ovšem ve stoupání do Brenerského průsmyku jí začíná pomalu docházet dech. 

Den 31. - 5.11.2002
Problémy vrcholí asi hodinu po půlnoci, kdy řidiči po obhlídce svého unaveného stroje na jednom z odpočívadel vyslovují nepříjemnou diagnózu: máme prasklou nějakou rouru, bez které se nedá pokračovat v cestě. Naštěstí se u nás brzy objevují policisté a za pomoci nějakého technika z místní pumpy se tento problém daří vyřešit a tak můžeme úspěšně pokračovat až do kýženého průsmyku, který nás vítá nebetyčným mrazem a závějemi sněhu podél silnice. Přesně ve 2,30 překračujeme hranici do Rakouska a pomalu sjíždíme z Alp dolů k Insbrucku. Nad ránem máme toto tyrolské město před sebou jako na dlani a můžeme se vydat směrem na Salzburg vstříc naší drahé zemi.
Naše cesta do Čech ovšem ještě povede přes Německo – je to taková zkratka, bohužel se pohybujeme po nějakých okrskách, které nás spíš zdržují a tak teprve o půl desáté překračujeme hranice České republiky. Okolo jedenácté jsme v Táboře, kde se loučíme s Michalem i ostatními spolucestujícími. Jsme tedy zase doma. Naše cesta trvala 31 dní a během té doby jsme najezdili 11 173km. Pohybovali jsme se na území deseti států, vystoupili jsme do zatím nejvyšší nadmořské výšky (4167m) a pro mě a pro Michala znamená marocká Tarfaya nejzápadnější bod, na kterém jsme dosud stanuli.

Navštívili jsme spoustu krásných míst a zpočátku smolný cestovatelský rok 2000 tedy nakonec přece jen končí zdárně, i když to rozhodně není zásluha druhdy osvědčené cestovní kanceláře Bivak alias Nomád ze Ždáru nad Sázavou. Naopak více než kdykoliv jindy jsme s klukama přesvědčeni, že svůj cestovatelský osud napříště svěříme výhradně jen do svých rukou a nenecháme se ošálit planými sliby cestovních rádoby odborníků, jejichž místy až podvodné metody nám znechutily organizované cestování na dlouho dopředu. 
A protože toho cestování ještě nemáme dost, máme už s klukama v hlavě plán na další cestu! Sluníčko, moře, palmy – o tom všem jsme snili během marockých lijáků a chladných nocí. A to vše se nám už brzy splní, ale to už bude jiný cestopis….