Den 4. - 9.10.2002
Ráno ve tři čtvrtě na osm odjíždíme z kempu. Dálnice A7 se definitivně odklání od pobřeží a směřuje teď na jihozápad do vnitrozemí. Před námi vyvstávají první vrcholky hor pohoří Siera Nevada. Míjíme první skalní obydlí, kterých si v okolí našeho dnešního cíle, tedy Granady, užijeme ještě víc než dost, a zároveň překračujeme hranici Andalusie.
Asi po třech hodinách jízdy nás vítá krásné bílé městečko v uprostřed hor – Granada. Její křivolaké uličky stoupají a zase klesají po okolních kopcích a většina domků, které připomínají spíš vesnické baráčky, je pěkně bíle natřena a vyzdobená malbami. Samozřejmě nechybí ani květiny a různé popínavé rostliny, které jen dotváří příjemnou atmosféru centra Andalusie.
Hlavní atrakcí tohoto města položeného v horách Siera Nevada je samozřejmě Alhambra. Tento architektonický skvost patří k nejdůležitějším památkám ve Španělsku. Připomínající nedobytnou pevnost, hrdě se tyčí nad městem a tvoří opravdovou dominantu Granady. Vystavěná na návrší je sama o sobě vlastně takovým malým městem s několika paláci, věžemi a především typickými hradbami. Samotná Granada byla založena již v sedmém století a první zdejší osídlení se dokonce datuje do pátého století před naším letopočtem! Od počátku osmého století do roku 1031 celé oblasti vládl chalífa z vnitrozemské Cordoby.Po další dvě století zde vládli Berbeři z dynastie Almoravidů. Po dobytí města křesťanskými vojsky v roce 1236 nabývá Granada na důležitosti, zvlášť když je zde za tolerance kastilských králů v roce 1241 založeno Berberem Almohadem Nasritské království. V roce 1491 vláda Berberů končí,ale ještě než poslední Berberský král město opustil, stačili Nasritové položit základy Alhambry a vystavět několik paláců a medresu (školu Koránu). V jejich díle pak pokračovali kastilští králové, jako například Carlos V. Během dalších staletí sice význam Granady postupně slábl,ale přesto zde kromě rozrůstající se Alhambry, vyrostla například nádherná gotická katedrála, kterou postavil Diego de Siloé.
Nám však štěstí nepřeje a my poprvé poznáváme, co to znamená, svěřit svůj cestovatelský osud do cizích rukou. Alhambra je pro dnešek vyprodaná. Tento jedinečný komplex je na seznamu UNESCO a přístup do areálu je omezen na určitý počet návštěvníků, což jaksi naše cestovní kancelář nestačila během uplynulé sezóny zaznamenat. Stanovený počet návštěvníků byl již jaksi naplněn, takže si máme údajně počkat do zítřka.Jenomže tolik času nemáme, Alhambra - ač významná památka – měla v našem itineráři zaujímat místo pouze jako zajímavost na cestě do Maroka, tudíž si jdeme plni zklamání prohlédnout aspoň Staré město – tzv.Albaicin a především cikánská obydlí v kopcích za městem. Alhambru alespoň fotíme zvenku,ale je to poměrně slabá náplast na zkrat cestovky, která z našeho plánu vyškrtla první položku…
Po krátké procházce po Starém městě stoupáme mezi bílými baráčky na návrší proti Alhambře. Je odsud nádherný výhled na celou Granadu. Za zády máme zeď – jakousi hradbu, tu a tam popsanou varovnými nápisy o banditech a podobných možných překvapeních. Ve svazích se objevují první díry a jeskyně obydlené cikány, kteří zde žijí tradičním způsobem života. No, místy to jejich bydlení připomíná přístřešek pro bezdomovce. Pro zušlechtění svých příbytků totiž využívají všechny dary místního smetiště. Všude okolo rostou opuncie – velké kaktusy, které jen dokreslují podivnou atmosféru, ze které opravdu místy zamrazí v zádech. Opouštíme cikánské návrší a noříme se opět do uliček starého města. Jdeme si prohlédnout místní katedrálu, v jejímž sousedství stojí ještě královská kaple.
Čím blíž jsme centru Granady, tím častěji míjíme obchůdky arabských přistěhovalců. Inu, Maroko zase tak daleko není, a Arabové to tudíž nemají příliš z ruky. Tady v Granadě prodávají mimo jiné suvenýry a mnozí tu mají také svoji malou restauraci. V jedné z nich jsme objevili naši oblíbenou šavarmu a tak jsme rádi obětovali 400Ps.a usedli ve stínu jedné z úzkých uliček. Netušili jsme, že náš oblíbený arabský pokrm si vychutnáváme na naší cestě naposled, protože na žádnou další šavarmu jsme v celém Maroku nenarazili…
Nastal čas rozloučit se z pěknou Granadou a pokračovat v cestě. Stoupáme tedy po schodišti zpátky k Alhambře, v jejíž blízkosti také parkuje náš autobus, a kde nás čeká „oficiální“ večeře. Jak jsme tak stoupali vzhůru podél hradeb Alhambry, všimli jsme si otevřených vrat jednoho z východů. A tak jsme neváhali a řekli si, že půjdeme, dokud nás někdo nezastaví nebo nevyhodí. A podařilo se nám nakonec proniknout až k paláci Carlose V. a ke kostelu sv.Marie. Do nádherných zahrad i do pevnosti Alcazaba bychom potřebovali lístek,ale aspoň nepatrnou část ze slavné Alhambry jsme přece jen spatřili. Potěšeni dílčím úspěchem jsme se vydali k autobusu povečeřet a před šestou hodinou jsme pokračovali z Granady na jih k moři. 
Z Nevadského pohoří sjíždíme velikým kaňonem. Protéká tudy blíže neidentifikovaná říčka, jejíž tok přerušují dvě budující se veliké přehrady. Okolo silnice se mohutně staví a rekonstruuje a tak nám cesta ubíhá pomaleji. U moře se napojujeme na pobřežní magistrálu E15 a podél Solobreňi, Almuňeratu a jednoho z nejstarších měst Andaluského pobřeží Malagy míříme do kempu na pobřeží Středozemního moře do letoviska Estepona. Kemp se jmenuje Chullera a při krátké procházce, během které jsme omrkli i místní pobřeží, je znát, že s blížícím se podzimem již sezóna na Andaluském pobřeží pozvolna končí…