Pokračujeme dál do vnitrozemí a stoupáme do pohoří Rif. Čeká nás teď 60km do horského městečka Chefchaouene. Jedeme pomalu, takže nám cesta trvá více než hodinu. Ze všeho nejdříve se jedeme ubytovat do kempu, který je na kopci nad městem a jmenuje se Azilah. Je mnohem příjemnější a vzhlednější než jeho včerejší předchůdce a teď v říjnu už tu není ani moc lidí. Stany se tu dají postavit pod stromy, které celý kemp zastiňují, což obzvlášť v horkých dnech přijde vhod. Je pravda, že penziony ve městě nabízejí ubytování ve stejné cenové relaci – jak jsme se později sami přesvědčili, ale od kempu a především z terasy několika hvězdičkového hotelu Asmaa, který stojí hned vedle, je krásný výhled na celé město, které je jakoby ukryté mezi dvěma velkými kopci. A tak jsme s ubytováním celkem spokojení.
Z terasy hotelu si prohlížíme Chefchaouene a celé údolí, ve kterém žije okolo 36 000 lidí. Už na první pohled tu vládne mnohem poklidnější atmosféra než v Tatouanu, ve kterém žije desetkrát víc lidí než tady. Po svahu sestupujeme dolů a procházíme muslimským hřbitovem, který samozřejmě není tak úhledně upravený, jako jsou hřbitovy u nás. Bránou Bab Djenan vstupujeme do medíny, jejíž velká část se vlastně také nachází ještě ve svahu. Zjišťujeme, že zdejší medína je celkem čistá a upravená, zdejší baráčky jsou laděné pěkně do modra a trochu to tu připomíná španělskou Granadu.
Proplétáme se uličkami k náměstí Outa el-Hammam. Je to takové centrum medíny. Opět je tu několik restaurací a především zbytky kasby, ale na této stavbě zub času zahlodal ještě mnohem víc než na podobné instituci v Tetouanu, takže se spíše věnujeme obchůdkům. V Chefchaouenu se hodně obchoduje s minerály a zkamenělinami, kterých lze ve zdejších horách najít asi spoustu. Jak se časem ukáže, minerály patří v Maroku k nejnabízenějším suvenýrům. My zatím odoláváme a raději se jdeme projít po medíně, ale nic zajímavého tu už k vidění není. Přesto to ale byla příjemná procházka a já osobně bych atmosféru Maroka nasával raději zde než v hektickém a špinavém Tetouanu. Výlety po zdejších horách by byly určitě skvělé, bohužel tolik času zase nemáme.
Abyste si nemysleli, že jsem na něco zapomněl – hlavní třída, která kopíruje hradby medíny se jmenuje Avenue Hassan II. a velké náměstí v novém městě zase naopak Placé Mohammed V. To jen tak pro úplnost. Samotné město bylo založeno v roce 1471. Okolní kraj byl již v té době považován za svatý kvůli přítomnosti hrobky Moulaye Abdessalama Ben Mchicha, svatého patrona kmene Djebeli a jednoho ze „čtyř pilířů islámu“. Jeho vážnost se ještě prohlubovala díky mnoha procesím a maraboutům (svatým mužům), kteří svému patronu přisuzovali nadpřirozenou moc. Město pak založil Abdessalamův následovník jménem Moulay Rachid. Křesťané tu nikdy neměli na růžích ustláno, však tu až do příchodu španělských jednotek v roce 1920 byli jen tři a jednoho z nich místní obyvatelé dokonce otrávili. Dnes už je situace jiná a Chefchaouen je na své zahraniční návštěvníky velmi dobře připraven.
Blíží se večer a tak se vracíme zase vzhůru nad město do kempu. Na plácku před hotelem mají místní školáci nějaké atletické závody, tak se chvíli díváme a pak se vracíme ke stanům, abychom poseděli, popovídali si, zhodnotili a tak…
V noci mě budí šelest dešťových kapek a já zjišťuji, že nám v Africe začíná pršet. No, spíš než déšť se jedná o liják. Někteří naši spolucestovatelé se dokonce museli uchýlit pod střechu do sprch, jelikož i pod stromy jim začalo zatíkat do jejich příbytků. My s Liborem jsme naštěstí v suchu (prostě kvalitní stan, že) a doufáme, že ráno bude po dešti….