Na řadě je konečně medína. Zastavujeme na jejím severním okraji, což je vlastně zároveň i nejsevernější výběžek Rabatu. Tady nad řekou Bou Regreg hrdě stojí kasba Des Oudaias, která stejně jako pevnost Chellah představuje významnou historickou památku hlavního města. Jak jsem již psal na začátku vyprávění o Rabatu, na místě dnešní kasby stál nejdříve klášter Ribat, který ve 12.století přestavěli Almohadé – tedy vládnoucí dynastie – na pevnost. Kasba Oudaias tedy vznikala ve stejné době, jako nedokončená mešita a věž Hassana II. Uvnitř nepříliš rozlehlého areálu obehnaného hradbami se nachází například andaluská zahrada, malá mešita a také muzeum. Procházka po kasbě je velmi příjemná, je zde poměrně hodně prostoru i zeleně a tak člověku ani nepřipadá, že je pořád ve velkoměstě. 
Do kasby se vstupuje krásnou stejnojmennou bránou – Bab Oudaias. Ta byla v roce 1195 Yacoubem El Mansourem zasazena mezi již existující hradby, které dal vystavět Mansourův praděd Abd El Moumen. Význam této brány býval výhradně reprezentativní a čistě ceremoniální. Brána je krásně zdobená, vchod je samozřejmě obloukový s pěknými motivy, a hned vedle brány stojí palác ze 17.století. Palác nechal vystavět Moulay Ismail, jehož sídlo se sice nacházelo v Meknesu, ale který přesto věnoval Rabatu velkou pozornost. Nejen že si podrobil zdejší pirátský stát, ale muži kmene Oudaia, kteří v kasbě sídlili, tvořili významnou část Ismailovy žoldácké armády. V paláci se dnes nachází Muzeum marockého umění. Návštěvníci zde mohou obdivovat sbírku berberských a arabských šperků nebo expozici místních koberců. 
Chvíli odpočíváme v krásné zahradě a potom se ještě jdeme podívat na hradby. Je odsud pěkný výhled na Atlantik a také na místo, kde se do něho vlévá řeka Bou Regreg. Na protějším břehu řeky máme jako na dlani město Salé a v dálce nad řekou se tyčí věž Hassana II., kde jsme byli asi před hodinou. Obloha se začíná konečně protrhávat a čím dál víc se mezi odplouvajícími mraky objevuje blankytná modř. Snad se počasí konečně umoudří…
Od kasby jdeme vstříc starému městu, tedy medíně. Cestou si ještě musím vyfotit arabskou stopku, která je samozřejmě v podstatě stejná jako ta naše, jen ten vlastní nápis „stop“ je pochopitelně napsaný arabsky, což na nás působí velmi úsměvně. Do vlastní medíny vstupujeme branou Bab El Kebir. Hned se ocitáme na tržišti, i když dneska je pátek a tak tu moc živo není. Pomalu procházíme starým městem, posloucháme muezína a okukujeme obchůdky a krámky, copak že nám to tu všechno nabízejí. No, je to jako vždycky – oblečení, řemeslné výrobky, ovoce, koření a tak dále… Medína nás už moc neláká, přestože je tu jistě spousta zajímavých míst. Raději míříme do novější části města na Mohammedovu třídu, což je velký palmový bulvár zdobený vlajkami. Není divu, vždyť vede k parlamentu. Na konci bulváru se tyčí mohutný minaret mešity Es Souna, pro nás je ale důležitější skutečnost, že právě stojíme před hlavní poštou a tudíž můžeme poslat domů pohledy. Známka do Evropy stojí 6,50Dh. 
Z Mohamedovy třídy se vracíme zpět k hradbám medíny. Podél nich vede pro změnu zase bulvár Hassana II. a především je tu hned vedle hradeb pěkný park se spoustou palem a tak si tu můžeme příjemně odpočinout po náročném dni. Sluníčko pro dnešek definitivně zvítězilo nad oblačností, která nám v minulých dnech přinesla tolik vlhka, a tak se můžeme v Africe konečně pořádně ohřát. Asi za hodinku se skrze medínu vracíme zpátky ke kasbě, kde máme sraz s ostatními spolucestovateli. A protože sluníčko vesele svítí dál, vytahuje každý z útrob našeho přívěsu stan a spacák, takže to skoro vypadá, jako bychom před kasbou zabivakovali. Co se dá dělat, než nám Slunce zapadne, musíme co nejvíc vysušit naše dočasné příbytky a připravit je na nadcházející noc. Na vyjevené nechápavé výrazy kolemjdoucích Arabů odpovídáme úsměvem a do kempu v Salé již přijíždíme opět „v suchu“.