Jižně od Tagounitu konečně začínají písečné egry a my se blížíme k místu, kde definitivně končí silnice. Ještě se přehoupneme přes malý průsmyk Tini-Beni-Selmane překonávající jeden boční hřbet Jbel Bani a okolo čtvrté hodiny odpolední zastavujeme v Mhamidu, což je taková malá oáza a zároveň zdejší správní centrum. Dál se dá jet jenom na velbloudovi nebo džípem s náhonem na všechna čtyři kola. Asi deset kilometrů na jih je Alžírsko, i když pouštní hranice je samozřejmě sporná a těžko někdo za vesnicí ukáže na zem a řekne, že právě tudy vede hranice.
My máme v plánu podniknout v Mhamidu do pouště výlet a tak se domlouváme se zdejšími Tuarégy, kteří narychlo shání a sedlají sedm vyjevených velbloudů, kteří najednou musí po své odpolední siestě „do práce“. S klukama se jdeme mezitím projít po vesničce, prohlédneme si místní pěknou mešitu a více méně proti naší vůli se skamarádíme s místními dětmi, které mají ohromnou radost, když se mohou podívat do hledáčku kamery. Asi po hodině je vše připraveno a můžeme se vydat do pouště.
Protože je velbloudů jen sedm – víc se jich takhle narychlo nepodařilo sehnat – nedostane se bohužel na všechny a svézt se postupně může jen 14 lidí. Do pouště se samozřejmě vypravíme všichni, i když většina půjde pěšky. Ale nikomu to moc nevadí, protože hned za vesnicí začínají duny a poušť je obzvlášť ve světle pomalu zapadajícího Slunce opravdu nádherná. Na mě zbylo jedno místo mezi zájemci o svezení a tak se těším, že si jízdu ne velbloudu pořádně vychutnám. Již jsem měl to potěšení před třemi lety v Egyptě, ale v Gíze jsem se jen na chvíli svezl okolo pyramidy a ani v Sakkaře jsem si jízdu neužil dosytosti, takže teď budu mít třetí možnost právě tady v Mhamidu. Z ostatními z druhé sedmičky, která se sveze cestou zpátky, se vydáváme najatým autem do pouště, kde počkáme na ostatní a pojedeme zpátky. 
Mezi dunami jsme čekali asi čtvrt hodiny, když se v dálce objevuje velké procesí – sedm lidí jede na velbloudech, které vedou místní Tuarégové, a s nimi jde pěšky zbytek našeho zájezdu a hlavně banda místních přičmoudlých dětí, pro které je naše přítomnost stejným pozdvižením, jako pro české děti návštěva cirkusu. Je to trošku kýčovitý blázinec, ale i tak jsme rádi, že jsme v poušti a můžeme si užít opravdovou Afriku. 
S naší sedmičlennou karavanou jdeme ještě asi půl hodiny dál do pouště, kde se mezi dunami střídáme a jedeme zpátky. Klukům se tentokrát na velbloudy moc nechtělo, tak jsem požádal Michala, aby se ujal foťáku a mojí asi hodinovou jízdu zvěčnil. Musím říci, že tentokrát jsem si jízdu k mé naprosté spokojenosti opravdu užil a vychutnal, však by sedací části mého těla mohly vyprávět. Těch 52 dní do Timbuktu bych tedy opravdu absolvovat nechtěl. V Mhamidu za svezení platíme 40Dh a pomalu se s touto vesničkou loučíme. Ještě než se setmí, musíme si někde v poušti najít vhodné místo pro bivakování. Při odjezdu nás už vyprovází snad všechny děti, které v Mhamidu bydlí, takže jsme se skrz jejich početný hlouček málem ani neprotlačili do autobusu. Navíc někdo velmi inteligentní začal mezi děti rozhazovat bonbóny, takže rozjivené caparty musel nakonec zklidnit až místní policista.
Nocleh jsme nalezli pár kilometrů za Mhamidem. Postavili jsme stany a už za tmy jsme vyrazili nalámat větvičky z početných polosuchých keříků, které tu všude rostou, abychom si po večeři udělali malý pouštní táborák. Noc v poušti je opravdu úžasná, všude je klid a nad hlavou se třpytí snad tisíce hvězdiček. To se to usíná…